Tak nám Microsoft vydal první Service Pack pro Windows Vista. A nebyl by to Microsoft, kdyby při té příležitosti nezmínil, jak má tento SP odstřihnout veškeré nelegální uživatele. Do SP je zakomponována další verze Windows Genuine Tool, která má zabránit používání pirátských kopií Vist. Já jen při této příležitosti doufám, že Microsoft vychytal mušky předešlých verzí. Zhruba před rokem a půl jsem kamarádovi instaloval do mnou čerstvě sestaveného počítače mnou zakoupená legální Windows XP a po několika hodinách instalování programů, nastavování systému a ladění jsem před předáním PC provedl poslední krok a to kontrolu Automatických aktualizací. A tahle úžasná microsoftí věcička mi najednou nahlásila, že se pokouším aktualizovat nelegální kopii Windows. Ještě, když to teď píšu, mi stoupá tlak :).

... protože už se na to fakticky nemůžu dívat. Masho, vezmi to pěkně od shora dolů. To je rozkaz! Slzet možná budeš stejně, ale z jiných důvodů :).

... pokračování uvnitř ...

Protože jste u mě zvyklí na legrácky, říkám vám to raději předem. Následující řádky legrace nejsou. Následující řádky jsou osobní výpovědí, pravdivou a vážnou. Jelikož nejsou poslední k tématu, založil jsem pro ně i novou rubriku.

Někdy koncem základní školy se u mě začaly projevovat známky nemoci dnes nazývané endogenní deprese. Postupně se k ní přidaly i symptomy sociální fóbie. Léčit jsem se začal po různých excesech (záškoláctví) na střední škole, jenže, bohužel, ne na deprese, ale na cosi pod názvem "školní fóbie". Co to je, nevím dodnes. Mimochodem, o názvu téhle diagnózy jsem se dozvěděl až díky vojenskému odvodu, protože lékař se mnou o ní nikdy nemluvil (a mám takový dojem, že o ní - skutečné - nemluví dodnes, asi nějaké pravidlo pro dobro pacienta, či co ...). Když jsem při odvodu přinesl vyžádané lékařské posudky v zalepené obálce a paní v kanceláři se mě zeptala, jestli vím, co je v posudku napsáno, já odpověděl, že ne a ona ji rozrhla a přečetla mi ho. Bral jsem tehdy sice léky, ale z dnešního pohledu bych je nazval oblbováky. Utlumily deprese tím způsobem, že utlumily komplet všechno. Dokázal jsem prospat 16 hodin denně. Ne naráz, ale i tak. Koncem školy se to začalo zlepšovat (tedy koncem školy; měl jsem individuální studium, jinak bych ji nikdy nevychodil), po maturitě jsem vysadil léky (vlastně před ... když jsem zjistil, že 90% našprtaného z předešlého dne si nepamatuji, přestal jsem je brát, během tří dnů se naučil látku z posledních dvou let! - jen pánbú ví jak - a maturitu udělal) a přestal navštěvovat doktora.

00:01

Odklepl jsem zprávičku a jdu chrnět. Místo do postele v pokoji ulehám na roztažené kanape v obýváku. Výhodou je spuštěný počítač a větší ložná plocha kanape. V počítači spouštím Návštěvní den číslo 6 a nastavuji automatické vypnutí počítače na +1 hodinu.

00:30

Prvních deset minut ležela Kačí přitulená k mému levému boku s hlavou na mém rameni - je to lepší než elektrická dečka. Pak se vymotala zpod deky a lehla si mi na nohu - elektrická dečka je přeci jenom lehčí. Po dalších deseti minutách se zavrtává zpět pod deku a otáčí se hlavou k mým nohám. Začala chrápat. Budím ji, nereaguje. Nadzvedávám deku a konstatuji, že elektrická dečka se sice musí napájet elektrickým proudem, ale na druhou stranu má nulový vedlejší odpad. Kačí funguje na základě přísunu psích pochoutek, jenže se u ní projevuje přebytek vzduchu, který má tendenci unikat i ne zcela tradičními dýchacími otvory. Deku si pokládám zpátky na hrudník a důkladně utěsňuji.

Já věděl, že to nemám dělat. Nudil jsem se a zrodil se "Úkolníček". Měl to být takový online diář - to není špatný nápad, ne? Říkal jsem si - zapíšeš si tam plány na celý týden a pak si už nemusíš lámat hlavu, co žes to chtěl kolem blogu a internetu udělat, vezmeš to od prvního po poslední. Jó, hezký plán. Jen jsem nějak zapomněl na keigiho pravidlo č.1. Ne počkat, to je nepůjčovat si segřinu podprs ... ééé, zpět. Tak je to dvojka? Hmm, to je fuk. Pravidlo zní, nikdy si nic neplánuj, protože každý plán ti vzápětí vybuchne do obličeje, nebo toho co mám místo něj. A taky jo. Vydrželo to třikrát a jsem ve skluzu. Pondělí ještě šlo. Úterý taky. Od středy jsem byl v pytli. Od teď neplánuju. Od teď jenom konám.

Dneska cestou domů jsem si všiml toho kvanta mamin a prcků všude kolem. Maminy švitořily mezi sebou, děti se mlátily po hlavičkách kyblíčkama, patlaly po sobě marmeládu z koblih, proháněly holuby a vrabčáky. Všichni vypadaly tak spokojeně. Já osobně jsem na prášky - teda, to je obrazně řečeno; prášky na hlavu beru denně roky.

Třeba Káča. Jeden by řekl, že sedm let stará čuba už se trochu zklidní. Zlatý voči, pane hrábě! V posledních dnech do ní vjela nová míza a svému běžnému šílení zapnula turbo. Jen se hnu, mám ji za zadkem. Čumák skloní dolu, kokří oči nahoru a žebrá. Dobrůtky (po bytě jich je poschovávaných na tuny), procházky (co na tom, že jsme z poslední přišli před pěti minutama a domů chtěla sama, aby zjistila, jestli tu náhodou někdo nebyl), drbání (drby drby drby, táák a to stačí Kači, teď běž, hodná ... jedna minuta dvě minuty ... ne Kačí, teď jsem tě hladil, nech mě dojíst ... jedna minuta, minuta a půl ... ne Kačí už mě ser...) ... Co je? Vždyť já jsem přece tak milá! Grrrr. Ovšem jedné věci tenhle týden neujde. Ostříhám ji, i kdybych ji musel přikurtovat ke koberci!

A Bílá s Modrým ji v tom zdatně sekundují. Když jsem doma, pořád se miliskujou a pokud je vyruším, seřvou mě jak malýho Jardu. Když doma nejsem, vymýšlejí kraviny jako "Jak nejlépe roztrhat záclonu", nebo "Jak nasr-kadit na neobvyklá místa typu strop, či zapomenutý hrníček s čajem". Dneska se jim povedlo vymyslet novou hru, je to zřejmě něco na způsob objevů Indiany Jonese, kdy se rozhodli odklovat zeď kolem jedné ze dvou skob, které drží jejich klec metr a půl nad zemí. Co kdyby tam byl poklad! Napadlo mě, že tuhle kratochvíli jim kazit nebudu. Jen bych si přál být v inkriminovaný moment doma a vidět ten cirkus.

Taky s galerií mám problém. V předvýběru skončilo na sedmdesát digitálních fotografií. Ve výběru jsou dvě. Ty ostatní jsou ... prostě ... jsou to hezké fotky, ale nic zvláštního. Nejsem schopný si zdůvodit, proč by zrovna ta a ta fotky měla být někde vystavená na netu. Nepojí se k nim žádné zvláštní vzpomínky, nejsou na nich zajímavé momentky. Momentky bych našel v klasických fotografiích. Jenže těch není sedmdesát, ale minimálně sedmset. Jen je prohlédnout člověka dokonale otupí, natož v nich hledat PÁR vyjímečných. Že bych je vybral losem?

Dneska jsem si byl nakoupit v Kauflandu. To chodím každý týden dvakrát. Jednou s tátou, když přijede na víkend, podruhé v pondělí, nebo úterý, dokoupit zásoby základních potřeb, protože za a) je to nejbližší obchod v dosahu, b) je to levnější než v jiném obchodě v dosahu, a za c) neřídím, čili pohled zpět na bod a. Ostatní drobné nákupy pak provádím v klidnějších (ne tolik zalidněných) lokalitách v průběhu celého týdne. Když tu před lety začal otevírat jeden super/hypermarket za druhým, těšil jsem se, jak v tom "mém" ubyde nápor obyvatel, kteří mají tendenci naplnit košíky po okraj, díky čemuž se za a) cítím blbě, protože moje nákupy stěží pokryjí dno, za b) nebude se mi po celém obchodě motat pod nohy tolik lidí. Hmmm, představa pěkná, ale realita jinde. Lidí je tam čím dál víc. A kdyby jen to. Ale to je na delší vyprávění. Teď dopiju svůj noční téé, pustím nějakou mjůzik a jdu chrnět.

Co je potřeba:

500g polohrubé mouky
250 - 300g cukru
200g tuku
3 vejce
1 malý/střední bílý jogurt (cca 150ml)
150ml mléka
1/2 prášku do pečiva
vanilkový cukr
čerstvé nebo konzervované ovoce

(+ kakao, kokos, skořice, ...)

Velká část mého dětství patřila malinké vesničce na pomezí severních a středních Čech. Trávili jsme tam část letních prázdnin, zimní prázdniny a několik víkendů do roka.

Často vzpomínám na babiččin domek a zahradu, na starou "řeřichovnu" a hospodářské stavení. Vzpomínám na poklady schované uvnitř, jako byla sádrová vejce co se dávala slepicím, na rozhrkaný žebřinák s řiditelnou pákou, na seník, kde měli pelech kočky a nikdy nikdo nevěděl, kolik jich vlastně je. Vzpomínám na kostel, se kterým byla babička jako kostelnice spjatá, na jeho zvláštní vůni i na chlad, který tam panoval, přestože venku byla tropická vedra. Vzpomínám na potok před kostelem, kde jsme se jako děti cachtali a se zatajeným dechem prolézali temným tunelem, kudy se voda dostávala z rybníka na návsi pod náměstím dál. Vzpomínám na hřbitov, na nenápadný hrob s pískovcovým andělíčkem, kde dnes odpočívají praděda i brabába, děda i babička.

1) viz úkolníček z minulého týdne

2) vyměnit hlavní anketu

3) mpn - já vím co

4) ohněta - on ví co

5) krystalka - bitva "u Helmova žlebu"

6) pokračovat s recepty, než je zase zahrabu pod tuny knih

V uplynulém týdnu keigi četl:

Henry James: Utažení šroubu (vynikající); Ursula K. Le Guin: Smrtonosné sny (dobré); účet za telefon (bohajeho!)

V uplynulém týdnu keigi nejčastěji poslouchal:

Blood+ soundtrack; Alien, Aliens, Alien 3 soundtrack (vše vynikající)

Milé maminky a milí tatínkové. Vím, že v záplavě levných dvd je těžké svá dítka zásobovat vším animovaným, ledaže byste měli ve sklepě vlastní tiskárnu cenin (v tom případě bych si od vás dovolil vzít kontakt, děkuji). O uplynulém víkendu se ale objevilo DVD s nádherným, úúúúžasným, nezapomenutelným českým animovaným filmem VELKÁ SÝROVÁ LOUPEŽ. A to byste svým dítkám odpírat neměli. Kupte jim ho jen tak, nebo schovejte k svátku, narozeninám, Vánocům, ale KUPTE! Jinak vás budu chodit po smrti strašit!

Popis:

Úsměvné dobrodružství třech myšáků žijících v kině. Napínavé a humorné vyprávění o třech myšácích, kteří se jednoho dne rozhodnou opustit biograf, ve kterém žijí, a vypraví se do opravdového světa. Chystají se podniknout riskantní, ale zato lákavou akci - terčem jejich zájmu je obchod se sýry, který chtějí vyloupit... Mluví: Josef Dvořák, Petr Nárožný, Luděk Sobota, Jan Faltýnek, Vlastimil Hašek. /délka 60 min., jazyk český, zvuk 2.0, obraz barevný 4:3, DVD 5/

podrobnosti na web-nýřany a čsfd

Školní jídelně na základní škole se podařilo mi dokonale zhnusit různá jídla. Na jejich špici trůnily fazole (pravda, takové ty velké hnědé). Až díky mamčině kuchyni o léta později jsem si i k této luštěnině našel vztah a to více než kladný. Dneska patří FAZOLE NA PAPRICE mezi moje nejoblíbenější jídla vůbec. Večer je namočím, druhý den zapnu plotnu a uvařím. A pak už stačí jen čtvrthodinka práce a oběd je hotový.