Protože jste u mě zvyklí na legrácky, říkám vám to raději předem. Následující řádky legrace nejsou. Následující řádky jsou osobní výpovědí, pravdivou a vážnou. Jelikož nejsou poslední k tématu, založil jsem pro ně i novou rubriku.
Někdy koncem základní školy se u mě začaly projevovat známky nemoci dnes nazývané endogenní deprese. Postupně se k ní přidaly i symptomy sociální fóbie. Léčit jsem se začal po různých excesech (záškoláctví) na střední škole, jenže, bohužel, ne na deprese, ale na cosi pod názvem "školní fóbie". Co to je, nevím dodnes. Mimochodem, o názvu téhle diagnózy jsem se dozvěděl až díky vojenskému odvodu, protože lékař se mnou o ní nikdy nemluvil (a mám takový dojem, že o ní - skutečné - nemluví dodnes, asi nějaké pravidlo pro dobro pacienta, či co ...). Když jsem při odvodu přinesl vyžádané lékařské posudky v zalepené obálce a paní v kanceláři se mě zeptala, jestli vím, co je v posudku napsáno, já odpověděl, že ne a ona ji rozrhla a přečetla mi ho. Bral jsem tehdy sice léky, ale z dnešního pohledu bych je nazval oblbováky. Utlumily deprese tím způsobem, že utlumily komplet všechno. Dokázal jsem prospat 16 hodin denně. Ne naráz, ale i tak. Koncem školy se to začalo zlepšovat (tedy koncem školy; měl jsem individuální studium, jinak bych ji nikdy nevychodil), po maturitě jsem vysadil léky (vlastně před ... když jsem zjistil, že 90% našprtaného z předešlého dne si nepamatuji, přestal jsem je brát, během tří dnů se naučil látku z posledních dvou let! - jen pánbú ví jak - a maturitu udělal) a přestal navštěvovat doktora.
Dneska už dobře vím, jak se moje choroba projevuje, v jakých se objevuje intervalech a jaké jsou její příznaky - i následky! Tehdy jsem si to neuvědomoval, nebo ne v takovém rozsahu jako dnes. Deprese se nikdy nevytratila úplně, ale její intenzita se měnila v podobě sinusoidy. Jednou bylo lepší období, pak horší, a znovu. Každý interval měl 2 - 3 roky. Takže kolem mých 23. narozenin začalo zase přituhovat.
S další léčbou - dá se říct tou opravdovou - jsem ale začal až po odeznění "zlého" období. Nešel jsem k lékaři jen tak, ale nějakou dobu jsem brouzdal internetem a hledal odpovědi. Pamatuju si, jakou jsem měl radost, když jsem narazil na lidi se stejnými symptomy, se stejnými problémy. I díky tomu jsem znovu šel na psychiatrii, tentokrát už s přesnou představou, jak bych asi měl být léčen. Ostatně, bylo to krátce před startem tohoto blogu - a myslím, že je to i téma prvního příspěvku tady; nikdy jsem ho od napsání znovu nečetl :).
Začal jsem brát léky, tentokrát už léky s velkým L, a když zabraly, cítil jsem se jako na drogách. Popisovat přesně stavy, které jsem prožíval, je pro člověka "nepostiženého" těžké, snad i nemožné, ale docela dobře to vystihuje například tohle: Představte si, že se narodíte s pískáním v uších (ve skutečnosti je to něco jako temná pulsující clona, která vám pokrývá hlavu od spánků až po temeno). Jednou je to pískání silnější, jindy slabší. Ale nikdy se neztratí. Vy vlastně ani nevíte, co je to žít bez pískání v uších, protože jste to nikdy nezažili. Berete to jako něco, co patří k životu, s čím se potýká každý kolem. Ani vás nenapadne, že by to bylo něco výjimečného.
Pamatuji si na den, kdy léky poprvé zabraly naplno. Probudil jsem se, v polospánku se oblékl a šel venčit. Otevřel jsem venkovní dveře, Káča vystřelila ven a já jsem stál na schodech a najednou si uvědomil, že se cítím nějak divně. Jako bych byl na drogách. "Pískání" bylo pryč. V dalších dnech jsem se bavil tím, že jsem se při venčení zastavoval s každým pejskařem, který měl zájem si povídat a povídal a povídal a povídal (před tím bych totiž po pár citoslovcích řekl nashle a co nejrychleji s očima k zemi zdrhnul), třeba i o nesmrtelnosti chrousta. Nádhera. Je pravda, že tento stav netrval věčně, přece jen se po prvních dávkách léku u mě projevovala určitá eufórie a ta po čase odezněla, ale i tak :).
Chtěl bych napsat, jak to od té doby bylo všechno v pořádku (a já pohodě), jenže nebylo. Nestalo nic nepředvídatelného. Léky na endogenní deprese a podobné choroby se pořád ještě vyvíjejí, každá nová generace odstraňuje spoustu nepříjemných vedlejších účinků svých předchůdců. První moje léky byly fajn, než je začal mozek úspěšně odbourávat (až na sociální fóbii, ta se nevrátila už nikdy; nebo alespoň v takové síle, abych to nějak výrazně zaznamenal). A stejně tak druhé ... a třetí. Dnes mám v pořadí čtvrtý druh léku, snad poslední. Ťuk ťuk ťuk. Ovšem i kdyby ne, naštěstí pro mě, není taková potíž si to uvědomit a lék včas změnit. Dnes už ne, dnes už vím, co čekat. A proto píšu i tuhle hodně osobní zpověd.
Jsem nemocný a vím jakou nemocí. Vím, jak se projevuje, jaké má příznaky. Co všechno člověku v životě komplikuje, kam až ho může zavést. Vím, jak se při ní člověk cítí, jak myslí. Prošel jsem si díky tomu trnitou cestou a nebýt podpory některých lidí, možná i troše štěstí, ... ale o tom jindy. Zkrátka, budu si postupně mapovat celou cestu, kterou jsem si zatím musel s endogenní depresí projít. Ne kvůli sobě, ale kvůli jiným, kteří možná právě teď podobnou nemocí trpí. Chci jim pomoci vyvarovat se situací, které postihly mě. Ukázat jim, jak z toho začarovaného kruhu ven. A že se ven dostat dá. Jsem smířený, že díky tomu toho na sebe prozradím víc, než by člověk normálně v anonymitě internetu prozradil. Možná - docela určitě - někomu vezmu iluze o mně samotném, ale nevadí. Je to malá cena. Hodně malá.