"Někdy si můžeme vybrat cestu, po které kráčíme. Jindy tu volbu učiní někdo za nás. A někdy nemáme na vybranou vůbec."
- Sandman -
 |
Článek Úvodní meditace nad endogenní depresí
Komentáře k článku: Úvodní meditace nad endogenní depresí
samotar®vzpomina.cz: Iluze si mi nevzal. Nevím co je to depka a prášky neberu. A myslím, že ani ty bys nemusel brát prášky. Napsal jsi, že je to lepší kvuli malému štěstí. Myslím, že to není štěstí, ale vůle.
Ps:Koukni se na Červeného Trpaslíka, bude ti na věky dobře. A co dělá elektrická dečka?
contritus: Keigi, klobouk dolů. Já právě brouzdám a přemýšlím a zahrávám se s myšlenkou, ťuknout na tlačítko "smazat" a odejít z tohoto internetového světa. Držím Ti palce, nebudeš to mít lehké. Lenka.
keigi: samotar> Tohle byl jen úvod, to s těma iluzema teprve přijde 
. A prášky brát musím, bez nich to nejde. Pomáhaj mozku dodávat serotonin (mimojiné) a i o tom se právě chystám psát.
contritus> Proč "smazat"? Když nechceš psát, nech ho svému osudu. On chvíli vydrží i bez přispívání 
. A alespoň se pak budeš mít k čemu vrátit 
contritus: Asi máš pravdu. Já bych i psala, ale nějak je mi špatně z mnoha lidiček kolem. 
Jinak, ráda k Tobě chodím číst. Píšeš moc dobře. 
sargo: Samotář: vůlí přemůžeš depresi, asi jako odběhneš stovku s otevřenou zlomeninou na jedné noze a čerstvě uříznutými prsty na druhé.
Contritus: je lepší vědět, že tam ten blog je a můžeš si k tomu kdykoli sednout. Ale nemusíš přeci Nemusí tě vědomí, že tam je, nijak tížit.
ivana*: Neumim si predstavit, jak zle se clovek trpici depresema musi citit. Mne staci, kdyz mam nekdy treba spatnou naladu nebo nestiham v praci a hned se cejtim pod psa.
Takze drzim palce v tom tvym boji, co vedes.
A mimochodem, napsals to moc hezky. Tak dlouhej clanek a ja ho precetla raz dva!
hablina: Minulý týden se mi vrátila kamarádka z nemocnice...byla tam dva měsíce. Přijela krásně odpočatá a v pohodě, omládla o deset let. S léky má podobné zkušenosti - ty první jí úplně změnily osobnost, po druhých zase šíleně přibrala, současné ji vyhovují. Celých sedm let, co se léčí, jí nikdo neřekl, že by si měla požádat o invalidní důchod, až teď - to naštve.
kaci: Tak to máme snad úplně tu stejnou kámošku Ne, ta moje se léčí ještě dýl a celou tu dobu se pohybuje na příšerné houpačce. Jak říkáš, mění se nejen psychicky, ale i fyzicky, člověk nikdy neví, jestli ji vůbec po nějaké době pozná. Občas mi přijde, že doktorům slouží tak trochu jako pokusný králíček, aby si na ní testovali léky x-tých generací 
Teď jsme se ale po delší době viděly a vypadala "stabilizovaně" a v pohodě, takže to zkoušení má určitě smysl.
---
kaci.pise.cz
kobliha: Keigi, já si na Tvůj první článek pamatuju a často na něj myslím (mám pocit, že jsem ho tenkrát i komentovala) a musím říct, že když čtu Tvoje články, občas si říkám, týjo, je to možný? Chlap s touhle diagnózou a takovejhle smysl pro humor? Že už by z toho byl fakt venku?
Je fajn, že se léky vyvíjejí. Samotář zjevně neví, o čem mluví (Samotáři, tohle není o vůli) a Sargo to s tou stovkou popsala přesně. Není deprese jako depka Měla jsem spolužáka, který léky nebral. Měl stejnou diagnózu, jen si myslel, že to zvládne sám (a kamarádi ho v tom utvrzovali. Co bys bral patáky? To zvládneš! Nějakou tu depku máme každej, ne?) Pak skočil pod vlak.
Musím říct, že Tě, Keigi, obdivuju. A moc Ti držím palce! A až se to zase nebude dát vydržet, tak si pamatuj, že my tady na Píše.cz stojíme za Tebou (pokud za nás teda můžu takhle mluvit)
hablina: Myslím, že Samotář se snaží povzbudit....pro pacientovo okolí tahle diagnóza není žádný med, trpí celá rodina, nepomáhají žádná povzbuzovátka platící na zdravé lidi.
masha 008: Podle Tvého vtipného psaní by mě ani ve snu nenapadlo, že se léčíš a bojuješ s takovou nemocí. Trošku se teď stydím za Ty svoje náladičky, které občas ventiluju u sebe. I přes to vážné to vypadá, že se svou hromadou zvířátek a koníčků si svůj o tolik těžší život umíš hezky užívat. Taky Ti moc držím palce.
keigi: Já to od Samotáře taky tak beru ... jo, a Samotáři, toho trpaslíka znám pomalu zpaměti. Taky South Park, Černou zmiji a teď ulítávám na FUTURAMĚ 
A o invalidním důchodu začal mluvit doktor, když mi předepisoval ty 4. léky ... přišlo mi to tak šílené, do důchodu ještě před 30, že se hlídám, aby léky pořád zabíraly a přidávám si různé podpůrné ČINNOSTI (opravdu činnosti, ne prostředky!)
kaci: Tak ještě přidej Ajťáky (IT Crowd), včera jsem se u nich dost nasmála - až jsem málem vzbudila dítě ve vedlejším pokoji
---
kaci.pise.cz
hablina: Masha: právě že splín padne občas na každého a sepsáním blbé nálady na bloh se ho zbavíš. Zdravým to pomáhá.
pavel: koukám, že se začínáme přiznávat...
vždycky když mám depku (třeba teď), tak si říkám, že nejlepší by byl návrat na pastviny a pást ovce na rozkvetlé louce. Sousedovi dát vlnu za dřevěné uhlí, sýr dalšímu za nové kalhoty... co by nám chybělo...
sargo: Keigi: cože, to by šlo na invalidní důchod?
*odchází trénovat tragický výraz v obličeji*
Invalidní důchod, to je můj sen! Těch báječných míst k parkování...
Pavel: mě všechno, zato by mi přebývala alergie a absťák na net.
(Ve skutečnosti mě to taky občas chytá. Pak musím zalít kytky a zemědělské choutky jsou v trapu. )
keigi: pavel> Kdyby hned vedle pastvin stála pravidelně zásobovaná knihovna, tak mě osobně by nechybělo vůbec nic ... sedět pod stromem, hlídat ovce a knihomolit ... ááááááách
sargo> Jo, představ si, že prej jo. Ale až na to parkování v tom žádné výhody nevidím
keigi: Nee ... v Praze neebydlím ... ani by mě to neelákalo ... možná v centru, kdyby se tak z 98% vylidnilo ... bydlím na menším městě, v klidný části, 10 minut chůze od luk, polí, lesů a klíšťat (už po mě letos první lezlo, mrcha jedna)
pavel: za chvíli budu říkat to samé, ale nepoznat život ve velkém městě by mě mrzelo, ale už vím, že o nic nepřicházím
jarmik: ad parkování: Otázka je, jestli byste ještě měli co parkovat, tj. zda by nebyl invaliditou v ohrožení řidičák. Odstrašující případ mého p. bratra, který si vyřizoval dramatické lékařské posudky až tak důrazně, že pak dostal výzvu k vrácení řidičáku...
kluk*: Já ti závidím tu odvahu, že si o svém problému takhle veřejně napsal. Někteří nedokáží ani to, natož se s problémem smířit. Ale každý máme své "mouchy". A kdo nemá, tak je pouze nevidí. Na každém z nás něco je...
---
kluk.pise.cz
vojtahavel: víš co se stalo mě? já měl občas depky ( ani nevim z čeho, nejspíš ze školy ). Ale když jsem se přestěhoval do vedlejšího pokoje bytu, depky nějak odešly možná to bude barvou pokoje, větší útulností...něco na tom asi je
ginna77: Já ti moc dobře rozumím. Dokud jsem nevěděla, že JI mám, lítala jsem po různých nemocničních odděleních jako pošuk a hledala odpovědi na otázky, proč mi dřevění nohy, proč se mi neustále třesou ruce, proč mám pocit, že nemůžu dýchat, proč se mi zdá svět dvojrozměrný a jako by to bylo všechno ve filmu.
Člověk se s tím naučí tak nějak žít, ale já se ještě pořád bojím toho, že přijdou další ataky. Tak snad časem
DRŽ SE.
dom1n1ck: pokud to vezmu s trochou nadsázky: každý génius má své slabé místo...ve zlomové bitvě s nemocí jsi ale uspěl - nesložil ses...teď už dobít bojeschopné zbytky...
P.S.: dáváš podobně nemocným to nejcennější - informace