Malá vzpomínka na konec dětství

Velká část mého dětství patřila malinké vesničce na pomezí severních a středních Čech. Trávili jsme tam část letních prázdnin, zimní prázdniny a několik víkendů do roka.

Často vzpomínám na babiččin domek a zahradu, na starou "řeřichovnu" a hospodářské stavení. Vzpomínám na poklady schované uvnitř, jako byla sádrová vejce co se dávala slepicím, na rozhrkaný žebřinák s řiditelnou pákou, na seník, kde měli pelech kočky a nikdy nikdo nevěděl, kolik jich vlastně je. Vzpomínám na kostel, se kterým byla babička jako kostelnice spjatá, na jeho zvláštní vůni i na chlad, který tam panoval, přestože venku byla tropická vedra. Vzpomínám na potok před kostelem, kde jsme se jako děti cachtali a se zatajeným dechem prolézali temným tunelem, kudy se voda dostávala z rybníka na návsi pod náměstím dál. Vzpomínám na hřbitov, na nenápadný hrob s pískovcovým andělíčkem, kde dnes odpočívají praděda i brabába, děda i babička.

Vzpomínám na srpnovou pouť, kdy se vyzdobil kostel, my se postavily ke kůru, kde strejda hrával na varhany, nebo vystoupali až do věže a dívali se jak naši tátové rozhoupávají obrovský zvon a ten je na laně zvedá nahoru a zase spouští dolu a jeho hluboký hlas se nesl přes pole a lesy až do okolních vesnic. Půl hodiny musel vyzvánět. A na zdech byly vyrytá jména lidí co zvonili, desítky let zpátky. A na trámech vyřezané značky s letopočty minulých staletí. Vzpomínám na chuť čerstvého mléka, pro které jsme ráno chodili ke kravám. Na koně, ovce. Na hluboké lesy plné hub, na třešňový sad, který vysázel děda, stejně jako smuteční vrbu před klášterem. Bylo to moje dětství. Tam začalo a tam taky skončilo.

Bylo mi čtrnáct, skončil jsem základní školu. Odjížděli jsme na konci léta a babička stála před zelenými vraty a mávala, tak jako pokaždé. Stoupali jsme serpentýnou vzhůru a do očí mi svítilo slunce. Naposledy jsem se otočil na malou vesničky utoupenou v údolí, na uši nasadil sluchátka a pustil walkmana s The Winner Takes It All. O dva měsíce později dostala babička mrtvici. Ležela v domku sama několik hodin, než ji našly sousedky. Přežila, ale vrátila se myslí v čase. Zbytek života dožila u své dcery kousek od nás.

Asi by znělo jímavěji, kdybych napsal, že už jsem se tam nikdy nevrátil. Ale vrátil. Jezdíme tam každý rok. Babiččin domek je prodaný, těžko ho rozdělit mezi tři děti, ale hřbitov zůstal. Andělíček stráží "náš" hrob a je třeba o něj pečovat. A díky za to. Když pak odjíždíme, já si pokaždé vzpomenu, jak jsem tehdy pustil walkmana a do uší mi zněl umíráček mého dětství. A věřte nebo ne, už tehdy jsem to věděl. Odjížděl jsem a do uší mi zněla ABBA.