OPRAVA NÁZVU: Hablina mě peskuje, že se medituje o ničem ne o něčem ... no, to nevím, nejsem Ghándí ... takže abych nedělal bordel přímo v nadpisu, opravuji zde ... nový nadpis zní:

HABLINACE O ZÁSOBNÍKU NA UHLÍ A NĚCO NAVRCH

Děkuji za pozornost a doufám, že teď už bude spokojená ...

Máme ve městě jedno starý nádraží, městský se mu říká. Ale nefunguje už řadu let. Dřív se přes něj jezdilo na Liberec, koleje vedly podél silnice z Lípy do Zákup, dneska je tam místo nich cyklistická stezka. Nádražní budova slouží jako skladiště krámů, bazar je tam a nahoře někdo bydlí. Koleje čas od času slouží jako odkladiště nákladních vlaků, jinak je tam ovšem pusto prázdno.

Šikmo před budovou stál zásobník na uhlí. Vždycky, když jsem šel kolem, fascinoval mě. Poslední měsíce jsem si říkal, že ho musím pořádně nafotit. Tenhle týden v podvečer jsem si kolem zkracoval cestu k sestře a protože svítilo sluníčko - fakt! bylo to tenhle týden! - vytáhl jsem ho ... foťák, prasáci! ... a nafotil pár fotek. Už jsem nějaké měl, jenže mi nikdy nevyšlo slunce. Buď svítilo přímo proti a z nebe byl bílej flek, nebo bylo zamračeno a ze všeho byl šedej flek.

Proč to píšu? Odpoledne stál před zásobníkem náklaďák a kolem lítali chlapíci v montérkách. A zásobník nestál, ale ležel. Porazili ho. Po desítkách let, co si tam tak stál a pracoval, po deseti, co tam stál a rezivěl. Je mi ho tak nějak líto. A taky mi je líto, že už pořádný fotky neudělám. Čest jeho památce!

Protože jsem byl včera večer líný, šupajdil jsem dneska ráno na zahradu (cécéá 15 minut daleko) zalít jahody a pár květinek okrasných. Do kapsy jsem strčil mobil, do mobilu sluchadla a jal se prohledávat něco k poslechu. Jenže paměťová karta nou! Zapomněl jsem ji včera ve čtečce ... ouuuu. No nic. Pustil jsem rádio.

Už dlouho si přeju rádio, kde by jen mluvili a hráli minimum - a Touha je zázrak kámo zázrak! -, protože reklamě-odrhovačkových stanic je tu narváno, že by z toho i Ferda Mravenec dostal osypky. Poslouchal bych ho skoro pořád, vyjma chvil jako byla ta dnešní ranní. To jsem se naopak snažil naladit něco do kroku. Místo toho jsem se dozvěděl ...

něco z ekonomie:
V Hospodářských novinách píší, jak se podruhé za sebou naši hokejisté vracejí domů bez medailí!
- to zřejmě bude mít vliv na hrubý domácí produkt, kurz koruny vůči japonskýmu jenu, nebo tak něco ... nejsem odborník ... ale pokud do toho děláte, dávejte si bacha

něco k podobnému tématu ze sportu:
Naši hokejisté prohráli kvůli Hniličkovi a Hadamzikovi!
- a to je na tuty, protože nějakýmu Jardovi to vyšlo, když věštil v pivní pěně ... a podobných věcí k hokeji jsem slyšel fůru, asi si to budu muset zapsat do kalendáře mezi důležité milníky historie ... třeba jako Kolumbus v Americe a tak ...

něco z humoru:
To vám takhle ...
- a dál to nevím, protože se moderátor odboural ještě než to dořekl ... ale určitě to muselo bejt strašně vtipný, jelikož z toho měl prču ještě po reklamách - Táto mámo přesvěč mě, že jezdíme bezpečně!

něco z dopravy:
Kateřina Brožová přeje řidičům šťastnou cestu!
- to bude nejspíš nějaké voodoo zaklínadlo, nebo tak něco ... já šel po svých, proto ohledně funkčnosti nemůžu sloužit ...

Pak jsem se taky dozvěděl, že někdo někde ukradl víko od kanálu, fena paní odvedle porodila štěnata a jednu zásadní informaci o počasí ... že je venku pěkně. To je - předpokládám - informace pro obyvatele atomových krytů, nebo pro lidi, co mají místo oken papundekl.

Ještě jsem si zanotoval písničku ... počkejte, jak to bylo ... jo running man, to je myslím z filmu se Schwarzenneggerem ... nebo to bylo něco s deštěm spíš? ... no to je jedno, ale byla moc populární, protože pak jsem si ji vzápětí zopakoval hned o stanici vedle.

Atrapó ... teda apropó ... paměťovku jsem do mobilu strčil hned po návratu domů, takže další zprávičky z tohoto týdne - budou-li nějaké - by už měly dávat větší smysl a poskytovat větší hodnoty. Howgh!

Tak jsem reinstaloval Windows, paní Millerová. Už bylo načase. Za poslední dobu jsem na pracovním pc zkoušel spoustu prográmků, utilit a podobných blbovinek a korunoval to transformací na Vista Inspirat vzhled pomocí packů z http://www.crystalxp.net/bricopack/en.htm - až na jednu vadu s dll, která se ale dá odstranit, to funguje výborně, vypadá výborně a v paměti to ve výchozím nastavení sežere dohromady asi 15MB! Zbytky oněch instalací a odinstalací přesáhly mez, kdy se vyplatí je vyčistit ručně a časově výhodnější je záloha, format c:, čistá instalace.

Protože na stránkách Microsoftu už se dal před pár dny najít nový, třetí Service Pack pro WindowsXP (před okolím to tajil, ale znáte to ... Velký bratr všechno vidí), vytvořil jsem si instalačku už s SP3 integrovaným. Instalace v pohodě, rychlá jako u originálu bez SP. A co je důležité, už při prvním spuštění je znát optimalizace, běhá to svižněji než dříve a poznáte to na první pohled (a to pracovní pc jest starou plečkou s CPU PIII uvnitř! - o důvod víc nechat zatím Visty v regále obchodu; ne že bych je na tomhle rozjel, pochopitelně). Ještě mě tedy čeká instalace programů třetích stran a to i alternativ pro programy integrované do Windows (ty předtím odstraním), protože ty mi k srdci nepřirostly. Systémové nástroje jako defragmentace stojí v XPéčkách za starou belu, rozhraní WMPlayeru navrhoval sadista s jogurťákama na očích a Notepad má stále neblahou tendenci přeformátovat řádky na odstavce, kdykoliv se přepne velikost okna.

Dnes ráno jsem se vydal nakoupit mezi naše důchodce, protože večer už by se mi nikdy nechce. Protože u ovoce/zeleniny ještě nestačili vitamínů chtiví zákazníci způsobit žádný výbuch (jindy to tam jak po výbuchu vážně vypadá), rozhodl jsem se, že tento týden budu žít zdravě. Nakoupil jsem si spoustu zeleniny, nový brambory pěkný a hrušky taky jsem vzal, a když už jsem byl doma, jal jsem se začít hned se zdravou snídaní. Vzal jsem tedy v německém Kauflandu zakoupený a v naší českolipské pekárně upečený moskevský chléb, ukrojil si dva plátky, namazal pomazánkou s Nivou a šel oprat zeleninu. Okurku jsem pečlivě opláchl vodou, uchopil do utěrky pevným to stiskem a otřel. Pak jsem vzal papriku, také jsem ji opláchl a rovněž jsem ji osušil drže ji pevným stiskem. Pak přišlo na řadu rajče. I to jsem opláchl, i to uchopil do utěrky pevným to stiskem ... Kuchyň jsem uklidil hned ráno, jen to tričko s kalhotama vyperu až večer.

Před dvěma týdny jsem si musel někde na těle zmáčknout tlačítko pro autodestrukční činnost, nebo co. Jsem horší než Pat a Mat. Ještě se mi ten otočený kotník ani nezhojil a už jsem si začal pořizovat další zářezy na těle. Asi bych na sebe měl podat trestní oznámení!

To jsem vám takhle v neděli chtěl jít dřív spát, jenže únava nikde. Tak jsem si z kuchyně přinesl pitivo, sedl si do ztemnělého obýváku, já vůbec mám takový blbý zvyk chodit v bytě po tmě, a pustil si do TV Futuramu. Že se podívám na jeden dva díly a pak půjdu do hajan. Viděl jsem čtyři. Ale to je jedno. Když jsem se dodíval, vypnul jsem DVD, TV, vzal do ruky půllitr s pitím (nealko podotýkám) a vyrazil směr postel. No jo! Jenže zkuste si bloumat po tmavém bytě po té, co jste zírali do zářící obrazovky. Copak o to, směr jsem trefil dobře, jen jsem si neuvědomil, že jsem dveře před tím napůl přivřel. Díky tomu jsem udělal pár kroků a BUM! Narazil jsem svým středem do jejich boku. Hlavou, stehnem, a rukou s půllitrem.

Soupis následků je tento: Nad obočím mám bouli, na stehně pravé nohy modřinu jak od biče. Půllitr v levé ruce explodoval při nárazu a proříznul mi nehet na palci tak šikovně, že vidím dovnitř prstu. Ale pozor, to ještě není všechno :).

V týdnu, přesněji řečenu v pondělí, jsem se kolegovi přátelsky posmíval, jakou že to virovou nákazu opět někde chytil. Ve středu už jsem věděl, protože jsem ji měl taky. Většinu dne je mi šoufl (znáte šoufl, ne? To je, když se vám zvedá kufr! Znáte kufr, ne? To jako víko ... no nic ...), v těle se mi pochroumal barometr a podivně mi stoupá a klesá tlak, o teplotě nemluvě, a na zadku mám otlačený prkýnko od záchodu. Přemýšlím, že bych si na příští týden mohl pořídit otřes mozku, nebo přivodit infarkt. Nebo se nechal přejet autobusem? Tak něco.

Abych nebyl jen negativista, sedíce na prkýnku ze mně vypadly zajímavé věci. Asi jsem objevil básnické střevo, či co, protože jak si tam tak včera sedím, veršuju! Zrovna jsem přemýšlel, jak se někteří mí blízcí rozhodli (opět) překopat můj design - "to si musíš koupit tohle a tamto, protože je to moderní, a taky tohle a tohle už se nenosí! A tamto je značkový, hele! A ty nový brejle si kup s těma černýma uzoučkýma obroučkama, to je taky moderní!" - a jak se mi hastrošovi z Nemanic a modnímu antitalentu daří (opět) unikat. Bylo to nějak takhle ...

Protože bylo dneska hezky,

tak jsem se přičesal a oblíknul si HISky,

obul se do najků, vyrazil do ulic,

sbalit holku jednu, nebo i víc!

A jak si to tak štrádím silnicí,

jede kolem mě vůz kropící,

a než já v najkách z cesty uskočil,

von mi HISky komplet promočil!

Tak místo jedný holky za druhou,

já domů kračím si to s ostudou,

ani ten den už se mi nezdá tak hezký,

když mám na prdeli přilepený HISky.

00:01

Odklepl jsem zprávičku a jdu chrnět. Místo do postele v pokoji ulehám na roztažené kanape v obýváku. Výhodou je spuštěný počítač a větší ložná plocha kanape. V počítači spouštím Návštěvní den číslo 6 a nastavuji automatické vypnutí počítače na +1 hodinu.

00:30

Prvních deset minut ležela Kačí přitulená k mému levému boku s hlavou na mém rameni - je to lepší než elektrická dečka. Pak se vymotala zpod deky a lehla si mi na nohu - elektrická dečka je přeci jenom lehčí. Po dalších deseti minutách se zavrtává zpět pod deku a otáčí se hlavou k mým nohám. Začala chrápat. Budím ji, nereaguje. Nadzvedávám deku a konstatuji, že elektrická dečka se sice musí napájet elektrickým proudem, ale na druhou stranu má nulový vedlejší odpad. Kačí funguje na základě přísunu psích pochoutek, jenže se u ní projevuje přebytek vzduchu, který má tendenci unikat i ne zcela tradičními dýchacími otvory. Deku si pokládám zpátky na hrudník a důkladně utěsňuji.

Já věděl, že to nemám dělat. Nudil jsem se a zrodil se "Úkolníček". Měl to být takový online diář - to není špatný nápad, ne? Říkal jsem si - zapíšeš si tam plány na celý týden a pak si už nemusíš lámat hlavu, co žes to chtěl kolem blogu a internetu udělat, vezmeš to od prvního po poslední. Jó, hezký plán. Jen jsem nějak zapomněl na keigiho pravidlo č.1. Ne počkat, to je nepůjčovat si segřinu podprs ... ééé, zpět. Tak je to dvojka? Hmm, to je fuk. Pravidlo zní, nikdy si nic neplánuj, protože každý plán ti vzápětí vybuchne do obličeje, nebo toho co mám místo něj. A taky jo. Vydrželo to třikrát a jsem ve skluzu. Pondělí ještě šlo. Úterý taky. Od středy jsem byl v pytli. Od teď neplánuju. Od teď jenom konám.

Dneska cestou domů jsem si všiml toho kvanta mamin a prcků všude kolem. Maminy švitořily mezi sebou, děti se mlátily po hlavičkách kyblíčkama, patlaly po sobě marmeládu z koblih, proháněly holuby a vrabčáky. Všichni vypadaly tak spokojeně. Já osobně jsem na prášky - teda, to je obrazně řečeno; prášky na hlavu beru denně roky.

Třeba Káča. Jeden by řekl, že sedm let stará čuba už se trochu zklidní. Zlatý voči, pane hrábě! V posledních dnech do ní vjela nová míza a svému běžnému šílení zapnula turbo. Jen se hnu, mám ji za zadkem. Čumák skloní dolu, kokří oči nahoru a žebrá. Dobrůtky (po bytě jich je poschovávaných na tuny), procházky (co na tom, že jsme z poslední přišli před pěti minutama a domů chtěla sama, aby zjistila, jestli tu náhodou někdo nebyl), drbání (drby drby drby, táák a to stačí Kači, teď běž, hodná ... jedna minuta dvě minuty ... ne Kačí, teď jsem tě hladil, nech mě dojíst ... jedna minuta, minuta a půl ... ne Kačí už mě ser...) ... Co je? Vždyť já jsem přece tak milá! Grrrr. Ovšem jedné věci tenhle týden neujde. Ostříhám ji, i kdybych ji musel přikurtovat ke koberci!

A Bílá s Modrým ji v tom zdatně sekundují. Když jsem doma, pořád se miliskujou a pokud je vyruším, seřvou mě jak malýho Jardu. Když doma nejsem, vymýšlejí kraviny jako "Jak nejlépe roztrhat záclonu", nebo "Jak nasr-kadit na neobvyklá místa typu strop, či zapomenutý hrníček s čajem". Dneska se jim povedlo vymyslet novou hru, je to zřejmě něco na způsob objevů Indiany Jonese, kdy se rozhodli odklovat zeď kolem jedné ze dvou skob, které drží jejich klec metr a půl nad zemí. Co kdyby tam byl poklad! Napadlo mě, že tuhle kratochvíli jim kazit nebudu. Jen bych si přál být v inkriminovaný moment doma a vidět ten cirkus.

Taky s galerií mám problém. V předvýběru skončilo na sedmdesát digitálních fotografií. Ve výběru jsou dvě. Ty ostatní jsou ... prostě ... jsou to hezké fotky, ale nic zvláštního. Nejsem schopný si zdůvodit, proč by zrovna ta a ta fotky měla být někde vystavená na netu. Nepojí se k nim žádné zvláštní vzpomínky, nejsou na nich zajímavé momentky. Momentky bych našel v klasických fotografiích. Jenže těch není sedmdesát, ale minimálně sedmset. Jen je prohlédnout člověka dokonale otupí, natož v nich hledat PÁR vyjímečných. Že bych je vybral losem?

Dneska jsem si byl nakoupit v Kauflandu. To chodím každý týden dvakrát. Jednou s tátou, když přijede na víkend, podruhé v pondělí, nebo úterý, dokoupit zásoby základních potřeb, protože za a) je to nejbližší obchod v dosahu, b) je to levnější než v jiném obchodě v dosahu, a za c) neřídím, čili pohled zpět na bod a. Ostatní drobné nákupy pak provádím v klidnějších (ne tolik zalidněných) lokalitách v průběhu celého týdne. Když tu před lety začal otevírat jeden super/hypermarket za druhým, těšil jsem se, jak v tom "mém" ubyde nápor obyvatel, kteří mají tendenci naplnit košíky po okraj, díky čemuž se za a) cítím blbě, protože moje nákupy stěží pokryjí dno, za b) nebude se mi po celém obchodě motat pod nohy tolik lidí. Hmmm, představa pěkná, ale realita jinde. Lidí je tam čím dál víc. A kdyby jen to. Ale to je na delší vyprávění. Teď dopiju svůj noční téé, pustím nějakou mjůzik a jdu chrnět.

Velká část mého dětství patřila malinké vesničce na pomezí severních a středních Čech. Trávili jsme tam část letních prázdnin, zimní prázdniny a několik víkendů do roka.

Často vzpomínám na babiččin domek a zahradu, na starou "řeřichovnu" a hospodářské stavení. Vzpomínám na poklady schované uvnitř, jako byla sádrová vejce co se dávala slepicím, na rozhrkaný žebřinák s řiditelnou pákou, na seník, kde měli pelech kočky a nikdy nikdo nevěděl, kolik jich vlastně je. Vzpomínám na kostel, se kterým byla babička jako kostelnice spjatá, na jeho zvláštní vůni i na chlad, který tam panoval, přestože venku byla tropická vedra. Vzpomínám na potok před kostelem, kde jsme se jako děti cachtali a se zatajeným dechem prolézali temným tunelem, kudy se voda dostávala z rybníka na návsi pod náměstím dál. Vzpomínám na hřbitov, na nenápadný hrob s pískovcovým andělíčkem, kde dnes odpočívají praděda i brabába, děda i babička.

To je na špagát! Vážně. Rok od roku je to horší a to nejsou letos Velikonoce nijak pozdě. O čem to mluvím? O proutí. Na pomlázky.

Byl jsem se podívat k lesu do vřesovišť, kam chodívám každý rok na proutky. Prošel jsem ho celé, ale nenařezal jsem nic. Což o to, proutího by bylo dost, jenže pomlázku z něj člověk neuplete. Leda tak puget. Všechno pučí, lístečky vykukují na svět a proutí odhazuje ohebnost a pružnost, aby je uneslo.

Kupovat pomlázku si nebudu! Ani za zlatý tele. Jen budu nejspíš muset zapomenout na tradiční pomlázku z osmi (resp. devíti) a uplést moderní "light" verzi.

Můj milý deníčku. Tak jsem nakonec z té postele i vstal, protože mě začaly bolet záda z převalování se. Alespoň něco napíšu.

Včera jsem byl u paní doktorky, která mě uvítala s optimistickými slovy: "Chlape, to s tím jdete až teď. Víte, že na to můžete umřít! Udusit se třeba. Tohle už není angína, to je absces!". Potom mě poslala na krční, kde mají příjemného doktora a milou sestřičku, kteří si na mě stále ještě pamatovali z před tří let, kdy jsem tam byl s abscesem poprvé. Měli zřejmě radost, že si zase vyzkouší něco, co na převažujících dětských pacientech nemohou, protože ty by jim při pohledu na 20cm injekci, skalpel a "rozvěrák" utekly okýnkem klimatizace. Já bych utekl také, ale bohužel jsem se do ní nevešel.