|
Vítejte u multimediálního občasníku Keigiho krystalka! 
Vítáme vás u dalšího vydání multimediálního občasníku Keigiho krystalka. Dnes se budeme věnovat podivnostem kolem stavby domu jednoho z členů naší komunity, podělíme se s vámi o překvapující výsledek naší zahraniční cesty a především se zaměříme na šokující skutečnosti ukryté za zdánlivě nevinné dětské úsměvy. To vše už za okamžik. Zůstaňte s námi.
≈ ≈ ≈ Veškeré zveřejněné informace ≈ ≈ ≈
reklama  konec reklamy |
1) Udělat krystalku a vymyslet si vychytralou omluvu pro ty, které v krystalce zneužiju (ať už textem, či fotografií) = abych se vyhnul lynčování 2) Pokračovat v přepisu vyhrabaných textů 3) Pokračovat v mrvení si designu blogu a to fází "v praxi"; důležitá osobní poznámka: nejdřív si všechno zálohuj, střevo! 4) Doupravit do galerie vybrané fotky, nauploadovat a galerii otevřít 5) Pustit sem Káču a anduláky, než mi z nich jebne v kouli |
|
Dneska jsem si dal s obědem na čas. Venku je krásně, pravidelný víkendový spolubydlící a spolustrávník otěcko vyvezl sestřinu rodinku do ZOO, Kačka se napucla těstovin a rýže, Bílá s Modrým spokojeně likvidují záclonu v pokoji, tak kam spěchat. Pěkně klídek, pijánko. Dobrou chuť! :)  To "mastné" není omastek, alébrž štáva z masa obarvená paprikou a carry :) |
|
Když se narodila neteř, vlastně ne, až když povyrostla ... ale to je jedno. Zkrátka a dobře, před pár lety jsme vyhrabali ze sklepů staré krabice s poklady našeho dětství. Vedle stavebnice Merkur a řady stolních deskových her jsem tam našel tři angličáky, čtyři postavičky šmoulů z gumy, raketu co svítí, dvě hopsakoule, plechového fotbalistu s drátěnou brankou a plechovým brankářem na tyči, jednoho 15cm meďáka na setrvačník, pár dalších drobností a spoustu vzpomínek. Jednu hračku jsem ale v žádné krabici hledat nemusel. Když mi byly 4 roky, dostal jsem k Vánocům medvídka. Nevím, proč jsem si ho tak oblíbil. Ani nemá jméno. Je to jen "méďa". Nepamatuju si, že bych si s ním opravdu někdy hrál, jen byl pokaždé někde kousek ode mne. Na posteli, stole, poličce, v knihovně. Jednou byl na pokraji zkázy, to když se mu rozpáral zadeček, odpáralo oko a téměř upadla hlava. Pak jsme se vrátili z letních prázdnin u babičky a můj méďa byl vyspravený. Díky mami, díky tati. To už bude tak 15 let. Od té doby potřeboval šití ještě dvakrát. Hlavu má nakřivo, jednu nohu drobátko vychýlenou a na dotek připomíná hrubý koberec. Ale co na tom?  A co vy? Taky máte podobného přítele? |