To jen kdyby měl někdo cestu kolem ... :)

Malá úvodní poznámka - jak už jsem psal, vytvořil jsem si novou rubriku a chci si povídat o vážnějších věcech. Ale hned s prvním tématem mám problém. Vymyslel jsem si ho už před pár lety, jenže - bohužel - od té doby s ním někteří z mých přátel (modří tentokrát vědí) získali mnohem větší zkušenosti, než které jsem kdy získal - nebo kdy získat chtěl - já. Pak mě napadlo, že možná než zamyšlení samo o sobě bude zajímavější diskuse pod ním. Tak uvidíme.

≈ ≈ ≈

Když jsme se na konci osmé třídy rozprchli na různá učiliště a střední školy, změnily se naše každodenní styky - vždyť jsme byli nejen spolužáci, ale hlavně kamarádi ze stejného domu, ulice, čtvrti - v občasná setkání v ranních, či odpoledních průvodech městem, případně v krátká setkání před vchody domů, nebo odpadkovými kontejnery. A o další 3, 4 roky později se občasná setkání změnila v náhodná.

Až kolem našich 25 jsme se začali opět potkávat častěji. A zpravidla už u toho bývaly kočárky, děti, partneři a plno otázek. Zrodily se nepravidelně pravidelné třídní srazy a člověk se dovídal kdo, kde a s kým, a taky kdy a proč, a jak to klape a ... znáte to sami. Vznikaly partnerské a manželské svazky, zakládaly rodiny, na svět přicházeli potomci a vypadalo to jako idyla.

Jenže pak se přiblížila 30 a idyla se rozpadávala. A s ní i partnerské vztahy a manželství.

Nejsem nešika, opravdu ne, jen u mě dochází k jistým shodám okolností, nebo co. Tak třeba včera.

Když mi bylo asi pětadvacet, začal jsem si psát krátký poznámky, zamyšlení a tak podobně (poznali jste je snadno; většina se jmenovala "Nový textový dokument" a číslo). Všechno smrtelně vážný. Znáte to. Původně jsem si představoval, jak je začnu formovat do blogu, ale pak jsem začal blog psát a místo hlubokých myšlenek vznikla střelená keigiho krystalka.

Před časem si jedna česká celebrita posteskla, že s ní není nakládáno jako s národním dědictvím. Nemám rád, když se kolem kohokoliv, či čehokoliv rozpoutává negativní hysterie. Vyrojí se spousta kritiků, co mají potřebu ukázat světu svoje opovržení a přitom hlavním důvodem je akorát imaginární pocit moci nad dotyčným, který jim tohle chování dává.

Jenže milá Helenko, je otázka, jestli se do národního dědictví dají osoby vkládat jako prachy na terminovaný účet, nebo se jím prostě stanou. Třeba jako jeden z dlouhé řady těch, kterým za svůj úspěch dlužíš.

P.S. Bylo mi blbý hodit sem pouhý odkaz na youtube s muzikou, co mi dneska dělá dobrou náladu - tak proto ten text :)

EDIT

O pár minut později ... ale co, ještě jsem hodím ty dvě další ...

... otevírám keigiho blog a nejsem si jistý, jestli v něm pokračovat, nebo ho raději zrušit (či ponechat osudu) a začít s čistým stolem.

Od posledních "opravdových" (ne předsmrtných) příspěvků uplynulo 2 a půl roku, přehoupla se mi třicítka (teď mě napadá, že příští rok se dostanu do Kristových let a zároveň má nastat konec světa; to smrdí, nezdá se vám?), tělo začalo s přeměnou mozkových buněk v tukové a začalo zarůstat srstí i v místech, kam si nevidím a kde je to navýsost nepříjemné. V administraci se citím nesvůj, protože na třetinu klikátek si nepamatuju a třetina nejspíš před lety ani neexistovala. U poloviny zpřátelených blogů vyskakuje červené "blog nenalezen".

Jenže na druhou stranu ... keigiho zápisník admin nesmazal a na důvodu nezáleží. Jestli na něj zapomněl, nebo mu přišlo "škoda to mazat" (ehm ehm); je to fuk. Dodávám si odvahy a pročítám si keigiho zápisky a místo trapného pocitu, o kterém jsem byl přesvědčený, že se objeví, si říkám - to není nijak zlý! Pročítám je a pomalu, pomaloučku se keigiho zápisky stávají zase mými. A je to fajn pocit.

Tak

proč

prostě

nepokračovat,

jako bych nikdy nepřestal?

;-)

Já na škola v gramatika nikdy moc dobrá nebýt. Nikdy ne úplně na dně, ale nikdy ne na vrchol. Ovšem, když se tak koukala já kolem sebe, říkáš si, že můj gramatika nebýt zas tak špatná ...

... alespoň v porovnání s DVD menu filmu Kmen Andromeda (hodně graficky odporného, brrrr).

DVD se objevilo jako "trafikové" tento týden. A protože moje VHSka už je ohraná jak národní hymna, s radostí jsem vyměnil - a pro jistotu ihned shlédnul, jestli se něco nezměnilo. Nezměnilo. Furt mě to baví :).

Mimochodem, nejenom menu je na tom filmu trochu odfláklé. Pobavily mě české titulky (budiž jim menší polehčující okolností, že jsou přepisem českého dabingu):

Když v originálním znění zazní "Piedmont, New Mexico, population 68.", v českých titulcích se jeden dozví "Piedmont, Nové Mexiko, počet obyvatel: asi šedesát".

- holt, u nás se s tím nemažeme! Jestli takhle ale překládají i historické dokumenty, tak potěš Budha. :)

A nesmím zapomenout na scénku, kdy zazvoní telefon, na druhém konci linky je prezident Spojených Států, načež mu jeho podřízený místo "Chief" říká "Náčelníku". Zbytek jsem radši nevnímal.

- - -

Asi před rokem se mě kamarád zeptal, mladší kamarád podotýkám - asi o šest let, co to poslouchám za hudbu. Potkali jsme se na ulici a já měl jako vždycky v uších "špunty". Většinou to není hudba, tehdy zrovna jako na potvoru byla a já povídám "Queeni". On se na mě vyděšeně podíval a říká "To jako fakt?". Zbytek dne jsem se cítil drobátko nesvůj.

Minulý týden jsem zabrousil na last.fm a když jsem viděl, co se na mě šklebilo z úvodní stránky, neodolal jsem a típnul obrázek. Huráááá, nejsem cvok, jsem úplně normálnííí ... !

Tak jsem vám tak nějak naměkko. Po těch vašich včerejších komentářích ... ten pocit, že jsem vám fakt chyběl. Možná je to tím podzimem, nevím, ale ... asi jsem ... no tak nějak EMO!

Vemte si třeba dneska. To si vám takhle dělám oběd a roztrhl jsem si pytlík. Teda s těstovinama myslím... a brečel jsem jako želva. Fakticky. Nebo odpoledne zase jdu po ulici, jo ... normálně úplně a na přechodu dítě. Asi osmiletý, holčička to byla. A měla takovou krásnou čepičku červenou a já vám z toho byl úplně dojemnej ... ne, dojatej. No to je fuk. Prostě úplně mě to dostalo. Ruce se mi třásly, nohy třásly i všechno ostatní se mi třáslo, až mi z toho cestou vypadaly z kapsy drobný.

Sousedka ze shora mě potkala na schodech a povídá mi, že jsem nějakej přešlej. A já na to sousedko, kdybyste věděla ... a vyprávěl jsem ji o vás a byl jsem u toho zase celej dojatej a plakal jsem a vona plakala se mnou. Vona je totiž stará a je marod s nervama a tak taky furt brečí. No, a teď jsem si zase přečet ty vaše komentáře a nedá mi to, musím se vám svěřit. Jak jsem strašně rád, že mě máte rádi a myslíte na mě, protože já myslím na vás. A chtěl jsem vám za to podě ... podě ... poděk-o-v-a-t ...

... smrrrrrrk, promiňte ... já už zase nemůžůůůů ....

!@#$%^&*()_+|

Jo a taky jsem dneska asi hodinu hledal jedno video. To je tak, když má někdo HoSiPa. Našel jsem ho a chtěl jsem si ho zabookmarkovat, ale přišlo mi blbý to sem házet jen tak bez textu... takže ... asi tak ;)

No, jak bych to jenom ... moje výpadky už jsou docela tradicí, zdá se. Někde jsem četl, že správný bloger píše pravidelně v denních intervalech, tudíž budu muset drobátko prozkoumat moje zařazení. A taky se zorientovat, protože jsem většinu z vás chvíli nečetl. Stydím se. Fakt. Jsem červenej i na místech, o kterých byste to neřekli.

Ale pro ty, kteří na mě zapomněli - nemyslete si ...

... já jsem totiž ...

;-)