*** keigiho zápisky, legrácky, postřehy a deník - pro případ ztráty paměti ***

1) Pokud chcete pomoci s výrobou grafického titulku pro Váš blog, více informací najdete tady a nebo se obraťte přímo na můj email.

2) Shoutboard od Blueboard.cz vlevo slouží nejen k zanechávání zpráv (a zajímavých odkazů) od vás pro mě, ale budu tam psát i já a to: krátké zprávy, vzkazy, odkazy na aktuální dění, apod.; čili sledujte! :)

3) Máte-li dojem, že jsem na vás zanevřel a odstranil váš odkaz z "Odkazy", mrkněte do "moji přátelé". Třeba jste povýšili. ;)

Já na škola v gramatika nikdy moc dobrá nebýt. Nikdy ne úplně na dně, ale nikdy ne na vrchol. Ovšem, když se tak koukala já kolem sebe, říkáš si, že můj gramatika nebýt zas tak špatná ...

... alespoň v porovnání s DVD menu filmu Kmen Andromeda (hodně graficky odporného, brrrr).

DVD se objevilo jako "trafikové" tento týden. A protože moje VHSka už je ohraná jak národní hymna, s radostí jsem vyměnil - a pro jistotu ihned shlédnul, jestli se něco nezměnilo. Nezměnilo. Furt mě to baví :).

Mimochodem, nejenom menu je na tom filmu trochu odfláklé. Pobavily mě české titulky (budiž jim menší polehčující okolností, že jsou přepisem českého dabingu):

Když v originálním znění zazní "Piedmont, New Mexico, population 68.", v českých titulcích se jeden dozví "Piedmont, Nové Mexiko, počet obyvatel: asi šedesát".

- holt, u nás se s tím nemažeme! Jestli takhle ale překládají i historické dokumenty, tak potěš Budha. :)

A nesmím zapomenout na scénku, kdy zazvoní telefon, na druhém konci linky je prezident Spojených Států, načež mu jeho podřízený místo "Chief" říká "Náčelníku". Zbytek jsem radši nevnímal.

- - -

Asi před rokem se mě kamarád zeptal, mladší kamarád podotýkám - asi o šest let, co to poslouchám za hudbu. Potkali jsme se na ulici a já měl jako vždycky v uších "špunty". Většinou to není hudba, tehdy zrovna jako na potvoru byla a já povídám "Queeni". On se na mě vyděšeně podíval a říká "To jako fakt?". Zbytek dne jsem se cítil drobátko nesvůj.

Minulý týden jsem zabrousil na last.fm a když jsem viděl, co se na mě šklebilo z úvodní stránky, neodolal jsem a típnul obrázek. Huráááá, nejsem cvok, jsem úplně normálnííí ... !

Tak jsem vám tak nějak naměkko. Po těch vašich včerejších komentářích ... ten pocit, že jsem vám fakt chyběl. Možná je to tím podzimem, nevím, ale ... asi jsem ... no tak nějak EMO!

Vemte si třeba dneska. To si vám takhle dělám oběd a roztrhl jsem si pytlík. Teda s těstovinama myslím... a brečel jsem jako želva. Fakticky. Nebo odpoledne zase jdu po ulici, jo ... normálně úplně a na přechodu dítě. Asi osmiletý, holčička to byla. A měla takovou krásnou čepičku červenou a já vám z toho byl úplně dojemnej ... ne, dojatej. No to je fuk. Prostě úplně mě to dostalo. Ruce se mi třásly, nohy třásly i všechno ostatní se mi třáslo, až mi z toho cestou vypadaly z kapsy drobný.

Sousedka ze shora mě potkala na schodech a povídá mi, že jsem nějakej přešlej. A já na to sousedko, kdybyste věděla ... a vyprávěl jsem ji o vás a byl jsem u toho zase celej dojatej a plakal jsem a vona plakala se mnou. Vona je totiž stará a je marod s nervama a tak taky furt brečí. No, a teď jsem si zase přečet ty vaše komentáře a nedá mi to, musím se vám svěřit. Jak jsem strašně rád, že mě máte rádi a myslíte na mě, protože já myslím na vás. A chtěl jsem vám za to podě ... podě ... poděk-o-v-a-t ...

... smrrrrrrk, promiňte ... já už zase nemůžůůůů ....

!@#$%^&*()_+|

Jo a taky jsem dneska asi hodinu hledal jedno video. To je tak, když má někdo HoSiPa. Našel jsem ho a chtěl jsem si ho zabookmarkovat, ale přišlo mi blbý to sem házet jen tak bez textu... takže ... asi tak ;)

No, jak bych to jenom ... moje výpadky už jsou docela tradicí, zdá se. Někde jsem četl, že správný bloger píše pravidelně v denních intervalech, tudíž budu muset drobátko prozkoumat moje zařazení. A taky se zorientovat, protože jsem většinu z vás chvíli nečetl. Stydím se. Fakt. Jsem červenej i na místech, o kterých byste to neřekli.

Ale pro ty, kteří na mě zapomněli - nemyslete si ...

... já jsem totiž ...

;-)

Protože starý Fuji A340 odešel do křemíkového nebe, nějakou dobu se volil jeho nástupce. Chvíli se uvažovalo i o zrcadlovce, jenže k ní by bylo záhodno koupit i příslušné objektivy a filtry (když-už-tak-už, že ...) a to poněkud přesahovalo finanční možnosti zúčastněných (keigi říkal něco jako "nejsme Rotschild, pánové!") a tak se vybíral kompakt ve střední cenové hladině.

Základní požadavky byly následující:

- rozlišení 6Mpx a více

- optický zoom 6x a více

- optický stabilizátor (to hlavně kvůli tomu zoomu)

- možnost manuálního nastavení nutná!

Tak jsem dnes večer dohrál Vampire: The Masquerade - Bloodlines a bylo načase. Poslední tři čtyři dny jsem hrou trávil víc času než je zdrávo. S duší rebela jsem se plížil nocí, pomáhal dobrákům a ze stínů likvidoval zláky, až mě nas ... (ale co, už je po desátý) ... rali všichni a nechal jsem je v tom prohnilým L.A. (zdravím Ivanu :) napospas ... Oproti dobám před lety to sice bylo jen cvrknutí do vody, ale i tak jsem se cítil drobátko ... provinile. Pamatuji si, jak mi kdysi říkávali: "Tobě z těch her jednou jebne!"

(převzato z www.bloodlines.cz)

Teda lidi, to jsou vám někdy záhady! Dneska večer jsem slyšel, že někde v poli přistáli ufoni. To by teda nebylo nic tak divnýho, ty přistávaj každý léto, ale tyhle museli bejt stoprocentně nalitý, jinak nevim. Jen si vemte; místo do pole s pšenicí to posadili do řepy, místo kruhů tam obtiskli nepravidelný elipsy a o mobilech s voláním zadara taky nikdo ani muk (což by vysvětlovalo tu moji teorii - nejspíš je prochlastali už cestou). A to není nic proti ránu!

Ráno jsem pod dojmem chladu posledních dní, kdy jsem během venčení drkotal zubama a na těle mi stály i bradavky, o kterých jsem do tý doby neměl ani ponětí, vyndal ze skříně dlouhé bavlněné kalhoty. A když jsem je dopnul, málem mi uletěl knoflík. Přitom na konci zimy, když jsem je do skříně ukládal, nebylo o našponovaní ani vidu. Pro jistotu jsem si šel stoupnout na váhu a říkal, že jsem holt asi přibral.

Že během těch posledních měsíců se moje váha z obvyklých 78 - 79 kg dostala na 81, dejme tomu 82 kg. Ostatně, nebylo by to poprvé. Podobným katastrofám už jsem v minulosti několikrát čelil. Ale co na mě vybaflo, to bylo šokující a nemající obdoby! Třikrát jsem slezl dolů, tříkrát vylezl zpátky nahoru a ručička váhy se pořád motala kolem 86 kil!! No, jak je jen toto možné?!!!

Celý den mi to vrtalo hlavou. Probíral jsem to zleva, zprava. Shora, zdola, ale nic. Ani teď večer, když jsem v kuchyni patlal ty čtyři šišky štrůdlu jsem na nic nepřišel. Prostě záhada, no ...

Narovinu, přátelé! Nevím, čím jsem si to vysloužil, co jsem komu udělal, ale někdo z vás jste mi uhranul domácnost. Vážně. Fakticky ...

Květen

Začalo to pračkou. Stávkovala, odmítala se za(se)pnout a za(se)pnula-li se, buben udělal kolo-kolo-mlýnský a exnul. Měsíc jsem lítal jak fretka kvůli opravám, nakonec už to nervy nevydržely a do koupelny putovala nová.

Červen

Bojler. Ještě než ta nová připutovala, pozdravil mě ráno bojler rezavým vnějším nátěrem a kapající vodou. Vnitřní plášť to měl za sebou. S tím neuděláte nic. I když jednu výhodu to mělo. Místo 160litrového na zeď putoval menší. Stačí a především, až se odpouroučí taky, nebude se muset člověk prát s osmdesáti kilovým kolosem, tenhle má o polovinu méně. Jo a mimochodem, tímto bych chtěl poděkovat hodným občanům našeho města, který starý bojler odstavený u schodů promptně odvezli a ušetřili mi tak práci.

Opotřebovaný, ale stále velmi užitečný, takový byl můj Fuji Film FinePix A340. Ostatně fotky na blogu měl na svědomí on. Jednoho rána jsem ho vzal fotit broučky, ptáčky, sousedky a další havět a ... nic. Odporoučel se do křemíkového nebe a ani se nerozloučil ... smrk smrk ... "ale no tak ... tak si to tak neber", utěšuje mě novotou zářící kanón A590 ...

Každý z nás má (snad) nějakého toho kamaráda/rádku, ti šťastnější i přítele/lkyni (a tím nemyslím ... vítecomyslím ;). Já mám ještě BRATRSTVO!

Uznávám, název je to blbej. Obzvlášť, když dobrou půlku tvoří ženy, navzájem se neznáme a nikdy jsme spolu nepromluvili ani slovo. A pokud ano, pak jedině takové, co se zatřepetá ve větru a odletí dřív než řeknete Popokatepetl, třeba při pouštění někoho do dveří nebo na autobusové zastávce. Ale lepší slovo mě nenapadlo.

Není nic divného potkávat ty samé lidi při cestě do práce a z práce, nebo při pravidelném nákupu v supermarketu, jenže my z BRATRSTVA se potkáváme v různých denních dobách a na místech, kde člověk známe tváře nehledá. V čítárně knihovny, na zarostlé stezce za průmyslovou čtvrtí u řeky. V malém krámku se sypaným čajem a praženou kávou, na nejzapadlejší lavičce v městském parku. Ve vetešnictví, na vyšlapané cestě kolem kolejí přes železniční most. Když se míjíme a díváme jeden na druhého, ten vzájemný pohled je jiný než obvykle bývá. Trvá déle. Neusmíváme se jeden na druhého, ani brvou nehneme, jen se na sebe díváme a v tom pohledu je takové pokývnutí, takový tajemný pozdrav a ujištění, že o sobě víme.

Kolikrát si říkám, jestli jsem někoho z nich v minulosti neznal a nezapomněl na to. Všichni patříme do stejné generace, jako děti jsme mohli chodit na stejné hřiště, do stejné školy, do stejných kroužků. Ale fakt nevím. Nepamatuju si. Taky mám někdy chuť zjistit, jak se jmenují a kde bydlí, jenže ... ne to ne.

V tom našem míjení je kouzlo. Neznáme se, nemluvíme spolu, přesto je každý den, kdy někoho z nich potkám, jinačí než ostatní.

A co vy? Máte kolem sebe taky podobné BRATRSTVO?

Ahoj lidi! Tak keigi se nám na píše vyflákl, ale byla by škoda to tu nechat opuštěné a proto nastupujeme my, Hablina, Ohněta a vrátivší se Tenisák. Keigiho zápisník proměníme v místo plné klamných informací, afér, provokací a kulišáren vůbec. Bude to hřiště, kde si dospělí a zodpovědní lidé vyhodí z kopýtka a budou se tu chovat tak, jak by si doma nikdy nedovolili, protože by je blízcí nechali bez okolků odvézt ve svěrací kazajce.

Třeba zrovna teď. Hablina vyřezává z ředkviček hambaté sošky, Ohněta si pere spodní prádlo a Tenisák olizuje zeď. A to je teprve začátek. Okurková sezóna začíná a ...

... podle toho to v téhle zprávičce vypadá ;)