Dnes ráno jsem se vydal nakoupit mezi naše důchodce, protože večer už by se mi nikdy nechce. Protože u ovoce/zeleniny ještě nestačili vitamínů chtiví zákazníci způsobit žádný výbuch (jindy to tam jak po výbuchu vážně vypadá), rozhodl jsem se, že tento týden budu žít zdravě. Nakoupil jsem si spoustu zeleniny, nový brambory pěkný a hrušky taky jsem vzal, a když už jsem byl doma, jal jsem se začít hned se zdravou snídaní. Vzal jsem tedy v německém Kauflandu zakoupený a v naší českolipské pekárně upečený moskevský chléb, ukrojil si dva plátky, namazal pomazánkou s Nivou a šel oprat zeleninu. Okurku jsem pečlivě opláchl vodou, uchopil do utěrky pevným to stiskem a otřel. Pak jsem vzal papriku, také jsem ji opláchl a rovněž jsem ji osušil drže ji pevným stiskem. Pak přišlo na řadu rajče. I to jsem opláchl, i to uchopil do utěrky pevným to stiskem ... Kuchyň jsem uklidil hned ráno, jen to tričko s kalhotama vyperu až večer.

Před dvěma týdny jsem si musel někde na těle zmáčknout tlačítko pro autodestrukční činnost, nebo co. Jsem horší než Pat a Mat. Ještě se mi ten otočený kotník ani nezhojil a už jsem si začal pořizovat další zářezy na těle. Asi bych na sebe měl podat trestní oznámení!

To jsem vám takhle v neděli chtěl jít dřív spát, jenže únava nikde. Tak jsem si z kuchyně přinesl pitivo, sedl si do ztemnělého obýváku, já vůbec mám takový blbý zvyk chodit v bytě po tmě, a pustil si do TV Futuramu. Že se podívám na jeden dva díly a pak půjdu do hajan. Viděl jsem čtyři. Ale to je jedno. Když jsem se dodíval, vypnul jsem DVD, TV, vzal do ruky půllitr s pitím (nealko podotýkám) a vyrazil směr postel. No jo! Jenže zkuste si bloumat po tmavém bytě po té, co jste zírali do zářící obrazovky. Copak o to, směr jsem trefil dobře, jen jsem si neuvědomil, že jsem dveře před tím napůl přivřel. Díky tomu jsem udělal pár kroků a BUM! Narazil jsem svým středem do jejich boku. Hlavou, stehnem, a rukou s půllitrem.

Soupis následků je tento: Nad obočím mám bouli, na stehně pravé nohy modřinu jak od biče. Půllitr v levé ruce explodoval při nárazu a proříznul mi nehet na palci tak šikovně, že vidím dovnitř prstu. Ale pozor, to ještě není všechno :).

V týdnu, přesněji řečenu v pondělí, jsem se kolegovi přátelsky posmíval, jakou že to virovou nákazu opět někde chytil. Ve středu už jsem věděl, protože jsem ji měl taky. Většinu dne je mi šoufl (znáte šoufl, ne? To je, když se vám zvedá kufr! Znáte kufr, ne? To jako víko ... no nic ...), v těle se mi pochroumal barometr a podivně mi stoupá a klesá tlak, o teplotě nemluvě, a na zadku mám otlačený prkýnko od záchodu. Přemýšlím, že bych si na příští týden mohl pořídit otřes mozku, nebo přivodit infarkt. Nebo se nechal přejet autobusem? Tak něco.

Abych nebyl jen negativista, sedíce na prkýnku ze mně vypadly zajímavé věci. Asi jsem objevil básnické střevo, či co, protože jak si tam tak včera sedím, veršuju! Zrovna jsem přemýšlel, jak se někteří mí blízcí rozhodli (opět) překopat můj design - "to si musíš koupit tohle a tamto, protože je to moderní, a taky tohle a tohle už se nenosí! A tamto je značkový, hele! A ty nový brejle si kup s těma černýma uzoučkýma obroučkama, to je taky moderní!" - a jak se mi hastrošovi z Nemanic a modnímu antitalentu daří (opět) unikat. Bylo to nějak takhle ...

Protože bylo dneska hezky,

tak jsem se přičesal a oblíknul si HISky,

obul se do najků, vyrazil do ulic,

sbalit holku jednu, nebo i víc!

A jak si to tak štrádím silnicí,

jede kolem mě vůz kropící,

a než já v najkách z cesty uskočil,

von mi HISky komplet promočil!

Tak místo jedný holky za druhou,

já domů kračím si to s ostudou,

ani ten den už se mi nezdá tak hezký,

když mám na prdeli přilepený HISky.

00:01

Odklepl jsem zprávičku a jdu chrnět. Místo do postele v pokoji ulehám na roztažené kanape v obýváku. Výhodou je spuštěný počítač a větší ložná plocha kanape. V počítači spouštím Návštěvní den číslo 6 a nastavuji automatické vypnutí počítače na +1 hodinu.

00:30

Prvních deset minut ležela Kačí přitulená k mému levému boku s hlavou na mém rameni - je to lepší než elektrická dečka. Pak se vymotala zpod deky a lehla si mi na nohu - elektrická dečka je přeci jenom lehčí. Po dalších deseti minutách se zavrtává zpět pod deku a otáčí se hlavou k mým nohám. Začala chrápat. Budím ji, nereaguje. Nadzvedávám deku a konstatuji, že elektrická dečka se sice musí napájet elektrickým proudem, ale na druhou stranu má nulový vedlejší odpad. Kačí funguje na základě přísunu psích pochoutek, jenže se u ní projevuje přebytek vzduchu, který má tendenci unikat i ne zcela tradičními dýchacími otvory. Deku si pokládám zpátky na hrudník a důkladně utěsňuji.

Já věděl, že to nemám dělat. Nudil jsem se a zrodil se "Úkolníček". Měl to být takový online diář - to není špatný nápad, ne? Říkal jsem si - zapíšeš si tam plány na celý týden a pak si už nemusíš lámat hlavu, co žes to chtěl kolem blogu a internetu udělat, vezmeš to od prvního po poslední. Jó, hezký plán. Jen jsem nějak zapomněl na keigiho pravidlo č.1. Ne počkat, to je nepůjčovat si segřinu podprs ... ééé, zpět. Tak je to dvojka? Hmm, to je fuk. Pravidlo zní, nikdy si nic neplánuj, protože každý plán ti vzápětí vybuchne do obličeje, nebo toho co mám místo něj. A taky jo. Vydrželo to třikrát a jsem ve skluzu. Pondělí ještě šlo. Úterý taky. Od středy jsem byl v pytli. Od teď neplánuju. Od teď jenom konám.

Dneska cestou domů jsem si všiml toho kvanta mamin a prcků všude kolem. Maminy švitořily mezi sebou, děti se mlátily po hlavičkách kyblíčkama, patlaly po sobě marmeládu z koblih, proháněly holuby a vrabčáky. Všichni vypadaly tak spokojeně. Já osobně jsem na prášky - teda, to je obrazně řečeno; prášky na hlavu beru denně roky.

Třeba Káča. Jeden by řekl, že sedm let stará čuba už se trochu zklidní. Zlatý voči, pane hrábě! V posledních dnech do ní vjela nová míza a svému běžnému šílení zapnula turbo. Jen se hnu, mám ji za zadkem. Čumák skloní dolu, kokří oči nahoru a žebrá. Dobrůtky (po bytě jich je poschovávaných na tuny), procházky (co na tom, že jsme z poslední přišli před pěti minutama a domů chtěla sama, aby zjistila, jestli tu náhodou někdo nebyl), drbání (drby drby drby, táák a to stačí Kači, teď běž, hodná ... jedna minuta dvě minuty ... ne Kačí, teď jsem tě hladil, nech mě dojíst ... jedna minuta, minuta a půl ... ne Kačí už mě ser...) ... Co je? Vždyť já jsem přece tak milá! Grrrr. Ovšem jedné věci tenhle týden neujde. Ostříhám ji, i kdybych ji musel přikurtovat ke koberci!

A Bílá s Modrým ji v tom zdatně sekundují. Když jsem doma, pořád se miliskujou a pokud je vyruším, seřvou mě jak malýho Jardu. Když doma nejsem, vymýšlejí kraviny jako "Jak nejlépe roztrhat záclonu", nebo "Jak nasr-kadit na neobvyklá místa typu strop, či zapomenutý hrníček s čajem". Dneska se jim povedlo vymyslet novou hru, je to zřejmě něco na způsob objevů Indiany Jonese, kdy se rozhodli odklovat zeď kolem jedné ze dvou skob, které drží jejich klec metr a půl nad zemí. Co kdyby tam byl poklad! Napadlo mě, že tuhle kratochvíli jim kazit nebudu. Jen bych si přál být v inkriminovaný moment doma a vidět ten cirkus.

Taky s galerií mám problém. V předvýběru skončilo na sedmdesát digitálních fotografií. Ve výběru jsou dvě. Ty ostatní jsou ... prostě ... jsou to hezké fotky, ale nic zvláštního. Nejsem schopný si zdůvodit, proč by zrovna ta a ta fotky měla být někde vystavená na netu. Nepojí se k nim žádné zvláštní vzpomínky, nejsou na nich zajímavé momentky. Momentky bych našel v klasických fotografiích. Jenže těch není sedmdesát, ale minimálně sedmset. Jen je prohlédnout člověka dokonale otupí, natož v nich hledat PÁR vyjímečných. Že bych je vybral losem?

Dneska jsem si byl nakoupit v Kauflandu. To chodím každý týden dvakrát. Jednou s tátou, když přijede na víkend, podruhé v pondělí, nebo úterý, dokoupit zásoby základních potřeb, protože za a) je to nejbližší obchod v dosahu, b) je to levnější než v jiném obchodě v dosahu, a za c) neřídím, čili pohled zpět na bod a. Ostatní drobné nákupy pak provádím v klidnějších (ne tolik zalidněných) lokalitách v průběhu celého týdne. Když tu před lety začal otevírat jeden super/hypermarket za druhým, těšil jsem se, jak v tom "mém" ubyde nápor obyvatel, kteří mají tendenci naplnit košíky po okraj, díky čemuž se za a) cítím blbě, protože moje nákupy stěží pokryjí dno, za b) nebude se mi po celém obchodě motat pod nohy tolik lidí. Hmmm, představa pěkná, ale realita jinde. Lidí je tam čím dál víc. A kdyby jen to. Ale to je na delší vyprávění. Teď dopiju svůj noční téé, pustím nějakou mjůzik a jdu chrnět.

Velká část mého dětství patřila malinké vesničce na pomezí severních a středních Čech. Trávili jsme tam část letních prázdnin, zimní prázdniny a několik víkendů do roka.

Často vzpomínám na babiččin domek a zahradu, na starou "řeřichovnu" a hospodářské stavení. Vzpomínám na poklady schované uvnitř, jako byla sádrová vejce co se dávala slepicím, na rozhrkaný žebřinák s řiditelnou pákou, na seník, kde měli pelech kočky a nikdy nikdo nevěděl, kolik jich vlastně je. Vzpomínám na kostel, se kterým byla babička jako kostelnice spjatá, na jeho zvláštní vůni i na chlad, který tam panoval, přestože venku byla tropická vedra. Vzpomínám na potok před kostelem, kde jsme se jako děti cachtali a se zatajeným dechem prolézali temným tunelem, kudy se voda dostávala z rybníka na návsi pod náměstím dál. Vzpomínám na hřbitov, na nenápadný hrob s pískovcovým andělíčkem, kde dnes odpočívají praděda i brabába, děda i babička.