Od malička jsem rád četl. Když jsme asi ve druhé třídě byli na exkurzi v jedné z poboček městské knihovny a dostali jsme čtenářské průkazky, chodil jsem do ní pravidelně několik let. Po každé návštěvě jsem si domů nesl kupu Mayovek, Foglarovek i pár sci-fi knížek, které vzali v dětském oddělení na milost, jako byla Wellsova Válka
Tenhle text se mi na disku hřeje už delší dobu. Původně u něj bylo napsáno, že jeho autorem je Basil Fawlty alias John Cleese, ale pokud je mi známo, není tomu tak (nebo víte někdo víc?). Každopádně je to ale prča! :)
Ve svých 27 letech jsem si do dneška rozhodně starý nepřipadal. Navíc, když k tomu přičtu, že ještě ve 24 po mně v hypermarketu chtěla pokladní pro jistotu občanku, když jsem si kupoval jedno pivo, protože jsem se nijak nelišil od teenegarských hastrošů školou povinných :).
Narodil jsem se přesně na pomezí léta a podzimu; i když myslím, že opravdový podzim pro mě vždycky začínal až s první ranní jinovatkou a opadáváním listí ze stromů. A spolu s obdobím únor - duben jsem ho nenáviděl.
Bylo nebylo. V jedné malé vísce na severu žila holčička s velkými kukadly, a protože od malička ráda nosila červené šatečky i botičky, nikdo ji neřekl jinak než Červená Karkulka. Jednoho dne, to bylo Karkulce čerstvě patnáct let, si ji k sobě zavolala maminka a povídá:
Někdy v polovině devadesátých let jsem se poprvé dostal ke kazetám s příběhy rodinky Tlučhořových. Byl to (a stále ještě je!) rozhlasový seriál vytvořený pány Kaiserem a Lábusem a vysílaný pražským rádiem Golem. Nikdy neměl přesný scénář a byl založený na improvizaci, podobně jako později na NOVĚ vysílaná a hojně sledovaná Ruská ruleta.
Je to zhruba rok, co jsem mi podařilo si zásadním způsobem změnit život. Ani jsem se neoženil, ani se nerozvedl, ani nevyhrál v loterii. Začal jsem se léčit z endogenních depresí. A s tím související sociální fóbie. Nebudu zabíhat do podrobností, protože ti, kteří si prožili podobné strasti jako já, pochopí, ostatní, ať se snaží sebevíc, těžko (a tím nemyslím nic zlého). Je to léčba jednoduchá, ale hóóódně zdlouhavá. Nicméně dneska mužu říct, že i kdybych se měl léčit až do konce života, za tu trochu omezení v některých činnostech to stojí. Ale o tom až někdy jindy.
Jedna z nejvýraznějších změn v mém životě jsou zájmy, koníčky, věci co bych rád dělal. I dřív jsem přemýšlel o spoustě různorodých činností a měl touhu se do nich pustit, ale teprve dneska proměnuju touhu v realitu. Jako bych se probudil z dlouholetém spánku. Jako bych byl zombie, nad kterou víla kmotřička mávne kouzelnou hůlkou.
A i proto jsem si založit tenhle zápisník. Nebo deník? Mám představu, že až se do něj za rok za dva podívám, bude mi fajn jen z toho, kam jsem se za tu dobu dostal a co všechno jsem zvládnul. Tak doufám. Snad. Uvidím.
Poznámka pod čarou Uff, to by bylo. První zápis. Drobátko strojený, ale neva. Můžu se pustit do práce.