"Někdy si můžeme vybrat cestu, po které kráčíme. Jindy tu volbu učiní někdo za nás. A někdy nemáme na vybranou vůbec."
- Sandman -
 |
Od čtení k fantazii
31. říjen 2006 | 23.43 |
Od malička jsem rád četl. Když jsme asi ve druhé třídě byli na exkurzi v jedné z poboček městské knihovny a dostali jsme čtenářské průkazky, chodil jsem do ní pravidelně několik let. Po každé návštěvě jsem si domů nesl kupu Mayovek, Foglarovek i pár sci-fi knížek, které vzali v dětském oddělení na milost, jako byla Wellsova Válka světů a podobné.
Později jsem se z pobočky přesunul do hlavní knihovny v centru města, ale stále jen do dětského. Nemohl jsem se dočkat až mi bude 15 a budu moci vedle druhého patra vejít i do prvního, kde bylo naučné oddělení, a hlavně do přízemí, kde byla prostorná beletrie, do které jsem často nakukoval otevřenými dveřmi. Když jsem se pak v 15 dostal ke své občance, zamířil jsem hned do knihovny a v beletrii ji poprvé (a asi naposled k nečemu užitečnému) využil. Ááách, KONEČNĚ! Tolik knížek :).
Ve svém životě si pamatuju jednak kraviny, jednak absolutně nepostatné zbytečnosti, třeba jako první vypůjčené knížky z beletrie. Vedle Kingova Nadaného žáka a jiných povídek a Haileyho Večerních zpráv jsem si vybral tenkou sci-fi "Skleník" od Briana W. Aldisse. A právě ta se o půl roku později zasadila o změnu v mém vnímání. Totiž.
Vždycky jsem vnímal v obrazech. Věci kolem sebe, co vidím, slyším, cítím, všechny vnější podněty můj mozek zpracovává do obrazu(ů). Stačí pouslouchat hudbu z rádia a hned se mi v hlavě přehrává videoklip. To samé se děje i s knížkama. Bylo a je pro mě normální, že si text v hlavě převádím na film (není to přesné, ale je to hodně blízko - dokonce jsem schopný si k tomu přehrávat hudbu, slyšet zvuky, ...). A jinak to ani neumím. A tím se vracím ke Skleníku.
Skleník je úúúžasná knížka popisující svět na Zemi za miliony let. Svět už neovládá ani tak fauna, jako flóra. Rostliny mají vyvinuté myšlení dnešních zvířat (jsou třeba schopné aktivně lovit potravu). Vedle nich existuje už jen obrovitý hmyz a na nejspodnějším stupni potravinového žebříčku potomci lidí žijící a umírající ve spleti džungle. Když jsem knížku četl poprvé, skončil jsem zhruba v polovině, i když mě jinak bavila. Ale nedokázal jsem všechen ten text převést do obrazu. Vrátil jsem ji. Jenže mi to nedalo a po šesti měsících jsem si knížku půjčil znovu. V tu dobu jsem měl za sebou řadu jiných sci-fi a fantasy: Oddysey A.C. Clarka, nebo Ságu Belgarion a Malloreon od Eddingse.
Bylo odpoledne, svítilo slunce. Vzal jsem Skleník a lehl si na kanape v pokoji. Otevřel jsem a začal číst, od začátku. Nejdřív se nedělo nic. První tři, čtyři stránky. Ale potom! Dostal jsem se k pasáži, kde ti zelení pidilidé putují po silných větvích stromů a stvolech rostlin a všude kolem nich je živá džungle plná nebezpečí. A najednou, jakoby mi v hlavě secvakl spínač, jsem všechno viděl. Prchající pidilidi a rostlinu, která je pronásledovala. Zelenou džungli kolem nich, tak obrovskou ve srovnání s nimi. Slyšel jsem zvuky hmyzu, bzučení, praskání, šustění listů. Viděl jsem semena vystřelující do okolí, nebo se naopak polehoučku snášející do temných hlubin. Přesně tak, jak jsem byl zvyklý vnímat. Ještě téhož dne večer jsem ji dočetl. Od té doby jsem neměl s představivostí problém. Nečiní mi potíže představit si cokoliv, jakkoli vzdálené (časově), bizardní, nečiní mi problém kombinovat žánry, celé kultury. Dokážu se vcítit do čehokoliv.
Mám představu, že naše fantazie je jako opevněná osada. Kruhová. U každého má jiný poloměr, takže v ní má naskládáno jiné množství představ. Někdo ji projde za hodinu, jiný za den, ale u každého stejně končí vysokou dřevěnou hradbou, přes kterou nevidí dál. A nevadí mu to, protože všechno má přece uvnitř. Až když se vám podaří hradbu svrhnout, zjistíte, že za ní není jen prázdná zelená louka, ale že to co jste znali z osady je jen zlomek, zlomeček možného. Pak už žádná hradba není. Můžete jít pořád dál a dál. Rozumíte?
Později jsem se z pobočky přesunul do hlavní knihovny v centru města, ale stále jen do dětského. Nemohl jsem se dočkat až mi bude 15 a budu moci vedle druhého patra vejít i do prvního, kde bylo naučné oddělení, a hlavně do přízemí, kde byla prostorná beletrie, do které jsem často nakukoval otevřenými dveřmi. Když jsem se pak v 15 dostal ke své občance, zamířil jsem hned do knihovny a v beletrii ji poprvé (a asi naposled k nečemu užitečnému) využil. Ááách, KONEČNĚ! Tolik knížek :).
Ve svém životě si pamatuju jednak kraviny, jednak absolutně nepostatné zbytečnosti, třeba jako první vypůjčené knížky z beletrie. Vedle Kingova Nadaného žáka a jiných povídek a Haileyho Večerních zpráv jsem si vybral tenkou sci-fi "Skleník" od Briana W. Aldisse. A právě ta se o půl roku později zasadila o změnu v mém vnímání. Totiž.
Vždycky jsem vnímal v obrazech. Věci kolem sebe, co vidím, slyším, cítím, všechny vnější podněty můj mozek zpracovává do obrazu(ů). Stačí pouslouchat hudbu z rádia a hned se mi v hlavě přehrává videoklip. To samé se děje i s knížkama. Bylo a je pro mě normální, že si text v hlavě převádím na film (není to přesné, ale je to hodně blízko - dokonce jsem schopný si k tomu přehrávat hudbu, slyšet zvuky, ...). A jinak to ani neumím. A tím se vracím ke Skleníku.
Skleník je úúúžasná knížka popisující svět na Zemi za miliony let. Svět už neovládá ani tak fauna, jako flóra. Rostliny mají vyvinuté myšlení dnešních zvířat (jsou třeba schopné aktivně lovit potravu). Vedle nich existuje už jen obrovitý hmyz a na nejspodnějším stupni potravinového žebříčku potomci lidí žijící a umírající ve spleti džungle. Když jsem knížku četl poprvé, skončil jsem zhruba v polovině, i když mě jinak bavila. Ale nedokázal jsem všechen ten text převést do obrazu. Vrátil jsem ji. Jenže mi to nedalo a po šesti měsících jsem si knížku půjčil znovu. V tu dobu jsem měl za sebou řadu jiných sci-fi a fantasy: Oddysey A.C. Clarka, nebo Ságu Belgarion a Malloreon od Eddingse.
Bylo odpoledne, svítilo slunce. Vzal jsem Skleník a lehl si na kanape v pokoji. Otevřel jsem a začal číst, od začátku. Nejdřív se nedělo nic. První tři, čtyři stránky. Ale potom! Dostal jsem se k pasáži, kde ti zelení pidilidé putují po silných větvích stromů a stvolech rostlin a všude kolem nich je živá džungle plná nebezpečí. A najednou, jakoby mi v hlavě secvakl spínač, jsem všechno viděl. Prchající pidilidi a rostlinu, která je pronásledovala. Zelenou džungli kolem nich, tak obrovskou ve srovnání s nimi. Slyšel jsem zvuky hmyzu, bzučení, praskání, šustění listů. Viděl jsem semena vystřelující do okolí, nebo se naopak polehoučku snášející do temných hlubin. Přesně tak, jak jsem byl zvyklý vnímat. Ještě téhož dne večer jsem ji dočetl. Od té doby jsem neměl s představivostí problém. Nečiní mi potíže představit si cokoliv, jakkoli vzdálené (časově), bizardní, nečiní mi problém kombinovat žánry, celé kultury. Dokážu se vcítit do čehokoliv.
Mám představu, že naše fantazie je jako opevněná osada. Kruhová. U každého má jiný poloměr, takže v ní má naskládáno jiné množství představ. Někdo ji projde za hodinu, jiný za den, ale u každého stejně končí vysokou dřevěnou hradbou, přes kterou nevidí dál. A nevadí mu to, protože všechno má přece uvnitř. Až když se vám podaří hradbu svrhnout, zjistíte, že za ní není jen prázdná zelená louka, ale že to co jste znali z osady je jen zlomek, zlomeček možného. Pak už žádná hradba není. Můžete jít pořád dál a dál. Rozumíte?
Komentáře
| RE: Od čtení k fantazii | ivana* | 01. 11. 2006 - 00:29 |
| RE: Od čtení k fantazii | eithne | 24. 05. 2008 - 10:32 |