Keigi | Podzim a barvy

Narodil jsem se přesně na pomezí léta a podzimu; i když myslím, že opravdový podzim pro mě vždycky začínal až s první ranní jinovatkou a opadáváním listí ze stromů. A spolu s obdobím únor - duben jsem ho nenáviděl.

Někdy týden až čtrnáct dní po mých narozeninách, bez ohledu na počasí, se mi začala zhoršovat nemoc (pořád mi příjde divné psát o tom jako o nemoci, připadám si při tom jako hypochondr). Všechno zešedlo, věci kolem mě jako by začaly růst a já se zmenšovat, hluk města se změnil v řev, od kterého jsem nejraději utíkal pryč. Zatímco jindy mi "denní zásoba energie" umožnila pět až šest hodin normálního fungování kdekoliv a kdykoliv, aniž bych se lišil od ostatních a musel se přemáhat (nebo tolik přemáhat), v tomhle období jsem byl rád za dvě, tři hodiny. Nemohl jsem se dočkat prosince, kdy se můj stav začal zase zlepšovat.

Dneska večer jsem byl venku se psem, teda fenkou - na to je hrdá ;), a šli jsme malou alejí jilmů, osik a dalších. Foukal studený vítr a zasypávalo mě listí. Kačka šmejdila po psích znameních, já koukal po holkách :). Stmívalo se. A najednou, v dálce na zdi domu, se fosforovou zelení rozsvítil reklamní panel. Uvědomil jsem si, že šedá a pošmourná nálada let minulých je pryč. Rozhlížel jsem se a usmíval. Barvy. Odstíny. Šedá nebyla šedá. Byla světlá, tmavá, s modrým nádechem i stříbřitá. Ani ze starého kaštanu před naším domem se k zemi nesnášel rezavý déšť. Byla to hnědá, hnědooranžová. Moc se mi líbila. Stejně jako podzim.