Protože jste u mě zvyklí na legrácky, říkám vám to raději předem. Následující řádky legrace nejsou. Následující řádky jsou osobní výpovědí, pravdivou a vážnou. Jelikož nejsou poslední k tématu, založil jsem pro ně i novou rubriku.

Někdy koncem základní školy se u mě začaly projevovat známky nemoci dnes nazývané endogenní deprese. Postupně se k ní přidaly i symptomy sociální fóbie. Léčit jsem se začal po různých excesech (záškoláctví) na střední škole, jenže, bohužel, ne na deprese, ale na cosi pod názvem "školní fóbie". Co to je, nevím dodnes. Mimochodem, o názvu téhle diagnózy jsem se dozvěděl až díky vojenskému odvodu, protože lékař se mnou o ní nikdy nemluvil (a mám takový dojem, že o ní - skutečné - nemluví dodnes, asi nějaké pravidlo pro dobro pacienta, či co ...). Když jsem při odvodu přinesl vyžádané lékařské posudky v zalepené obálce a paní v kanceláři se mě zeptala, jestli vím, co je v posudku napsáno, já odpověděl, že ne a ona ji rozrhla a přečetla mi ho. Bral jsem tehdy sice léky, ale z dnešního pohledu bych je nazval oblbováky. Utlumily deprese tím způsobem, že utlumily komplet všechno. Dokázal jsem prospat 16 hodin denně. Ne naráz, ale i tak. Koncem školy se to začalo zlepšovat (tedy koncem školy; měl jsem individuální studium, jinak bych ji nikdy nevychodil), po maturitě jsem vysadil léky (vlastně před ... když jsem zjistil, že 90% našprtaného z předešlého dne si nepamatuji, přestal jsem je brát, během tří dnů se naučil látku z posledních dvou let! - jen pánbú ví jak - a maturitu udělal) a přestal navštěvovat doktora.