Keigi | keigiho zápisník

Jednou, dvakrát do týdne se mrknu na blogy několika lidiček, kterým léta končí na -náct a ne -cet. Pro čerstvou inspiraci a očistu krve. Ale co v posledních týdnech nacházím, to už přesahuje všechny meze! S jarem se rozmohla fotománie a každý s fotoaparátem po ruce pořizuje snímky, které bych si já okamžitě vypálil na dvd a uložil, abych se měl čím na stáří chlubit. A já se ptám, JAK TO? JAK SI TO VŮBEC DOVOLUJÍ? Takové pěkné fotky dělat ... a vůbec ... hanba Vám, povídám!

Já měl v ruce foťák už v době, kdy většina z vás byla ještě rozdělená na dvě půlky; na hlavičku s ocáskem, co si hrála s kamarády na dostihy a kulaté nic, co se každý měsíc vozilo na tobogánu. Heršvec ... to jsem se ale dopálil! Klid, keigi, klid. Zase ti stoupne tlak, povolí svěrače ... klídek.

Nejprve jsem chtěl vyrazit do polí vytvořit také tak pěkné fotky a obrátil jsem se i o pomoc k nejvyššímu. Jenže v poslední době je na mě nějaký naštvaný, či co, a tak to nedopadlo.

Pokorně jsem tedy vrátil domů a řekl si, že všechno zlé je pro něco dobré, a když už nic jiného, donutím se alespoň konečně katalogizovat (to je slovo, co?! ... jsem slyšel v rádiu dneska) těch stovek a stovek momentek válejících se na hardisku. A část z nich to má za sebou.

Oznamuji tedy tímto slavnostně otevření galerie a jako první jsem nahrál fotky z městského parku v České Lípě nafocené začátkem dubna. Počasí bylo pošmourné, fotoaparát už má také nejlepší roky za sebou, ale PhotoFiltre mi pomohl to maskovat :). I proto ta zelená všude kolem ... do galerie, prosí/... ... a omluvte podobu galerie, úpravy ji ještě čekají.

Info pro Hablinu a Ohnětu (oni ví): Pravda je, že poslední dny nedělám nic jiného než si hraju s fotkama a zbytek nestíhám, ale krystalku jsem dneska ... vlastně včera dopsal! ... a protože je za dveřmi první máj a taky textíky jsou drobínek lechtivější, bude krystalka na blogu ve čtvrtek večer *mrk mrk mrk smajlík*

Dělám trochu pořádek ve fotkách v počítači a narazil jsem na jednu, kterou jsem chtěl na blog už jednou dát, ale nedal. Tak až teď. Když tu na píše máme tolik mamin (no dobře, i pár taťků), ať vidí, jak to vypadá, když si to doma někdo umí zařídit :).

Když se narodila neteř, vlastně ne, až když povyrostla ... ale to je jedno. Zkrátka a dobře, před pár lety jsme vyhrabali ze sklepů staré krabice s poklady našeho dětství. Vedle stavebnice Merkur a řady stolních deskových her jsem tam našel tři angličáky, čtyři postavičky šmoulů z gumy, raketu co svítí, dvě hopsakoule, plechového fotbalistu s drátěnou brankou a plechovým brankářem na tyči, jednoho 15cm meďáka na setrvačník, pár dalších drobností a spoustu vzpomínek.

Jednu hračku jsem ale v žádné krabici hledat nemusel. Když mi byly 4 roky, dostal jsem k Vánocům medvídka. Nevím, proč jsem si ho tak oblíbil. Ani nemá jméno. Je to jen "méďa". Nepamatuju si, že bych si s ním opravdu někdy hrál, jen byl pokaždé někde kousek ode mne. Na posteli, stole, poličce, v knihovně. Jednou byl na pokraji zkázy, to když se mu rozpáral zadeček, odpáralo oko a téměř upadla hlava. Pak jsme se vrátili z letních prázdnin u babičky a můj méďa byl vyspravený. Díky mami, díky tati.

To už bude tak 15 let. Od té doby potřeboval šití ještě dvakrát. Hlavu má nakřivo, jednu nohu drobátko vychýlenou a na dotek připomíná hrubý koberec. Ale co na tom?

A co vy? Taky máte podobného přítele?

Fotoargument pro ty, co si myslí, že Kači nepotřebuje po zimě ostříhat. Potřebuje! :)

Včera v noci jsem se probíral starými fotkami - mimochodem, od poslední doby hrozně vybledly; ty nejcenější budu muset co nejdříve digitalizovat - a objevil jsem jednu "zajímavou". Nemohl jsem ji sem nedat ;).

Keigi v celé své kráse. Bývávalo.