Když se narodila neteř, vlastně ne, až když povyrostla ... ale to je jedno. Zkrátka a dobře, před pár lety jsme vyhrabali ze sklepů staré krabice s poklady našeho dětství. Vedle stavebnice Merkur a řady stolních deskových her jsem tam našel tři angličáky, čtyři postavičky šmoulů z gumy, raketu co svítí, dvě hopsakoule, plechového fotbalistu s drátěnou brankou a plechovým brankářem na tyči, jednoho 15cm meďáka na setrvačník, pár dalších drobností a spoustu vzpomínek.

Jednu hračku jsem ale v žádné krabici hledat nemusel. Když mi byly 4 roky, dostal jsem k Vánocům medvídka. Nevím, proč jsem si ho tak oblíbil. Ani nemá jméno. Je to jen "méďa". Nepamatuju si, že bych si s ním opravdu někdy hrál, jen byl pokaždé někde kousek ode mne. Na posteli, stole, poličce, v knihovně. Jednou byl na pokraji zkázy, to když se mu rozpáral zadeček, odpáralo oko a téměř upadla hlava. Pak jsme se vrátili z letních prázdnin u babičky a můj méďa byl vyspravený. Díky mami, díky tati.

To už bude tak 15 let. Od té doby potřeboval šití ještě dvakrát. Hlavu má nakřivo, jednu nohu drobátko vychýlenou a na dotek připomíná hrubý koberec. Ale co na tom?

A co vy? Taky máte podobného přítele?

Když tak koukám na mnou zazáložkované blogy, začal jsem mít pocit, že mi tu něco chybí. Ano, jsou to mrňata, škvrňata, prckové a ďáblíci! A protože strejdové bydlící pět minut daleko jsou ideální a levnou hlídací službou, udělat pár fotostřípků není problém :).

PŘEDVELIKONOČNÍ HLÍDÁNÍ

Na tomhle ségřiným kole budu jezdit taky. Jen co mi na prdelce nebude vadit ten ranec.

Fotoargument pro ty, co si myslí, že Kači nepotřebuje po zimě ostříhat. Potřebuje! :)

Včera v noci jsem se probíral starými fotkami - mimochodem, od poslední doby hrozně vybledly; ty nejcenější budu muset co nejdříve digitalizovat - a objevil jsem jednu "zajímavou". Nemohl jsem ji sem nedat ;).

Keigi v celé své kráse. Bývávalo.