Malá úvodní poznámka - jak už jsem psal, vytvořil jsem si novou rubriku a chci si povídat o vážnějších věcech. Ale hned s prvním tématem mám problém. Vymyslel jsem si ho už před pár lety, jenže - bohužel - od té doby s ním někteří z mých přátel (modří tentokrát vědí) získali mnohem větší zkušenosti, než které jsem kdy získal - nebo kdy získat chtěl - já. Pak mě napadlo, že možná než zamyšlení samo o sobě bude zajímavější diskuse pod ním. Tak uvidíme.

≈ ≈ ≈

Když jsme se na konci osmé třídy rozprchli na různá učiliště a střední školy, změnily se naše každodenní styky - vždyť jsme byli nejen spolužáci, ale hlavně kamarádi ze stejného domu, ulice, čtvrti - v občasná setkání v ranních, či odpoledních průvodech městem, případně v krátká setkání před vchody domů, nebo odpadkovými kontejnery. A o další 3, 4 roky později se občasná setkání změnila v náhodná.

Až kolem našich 25 jsme se začali opět potkávat častěji. A zpravidla už u toho bývaly kočárky, děti, partneři a plno otázek. Zrodily se nepravidelně pravidelné třídní srazy a člověk se dovídal kdo, kde a s kým, a taky kdy a proč, a jak to klape a ... znáte to sami. Vznikaly partnerské a manželské svazky, zakládaly rodiny, na svět přicházeli potomci a vypadalo to jako idyla.

Jenže pak se přiblížila 30 a idyla se rozpadávala. A s ní i partnerské vztahy a manželství.

Když mi bylo asi pětadvacet, začal jsem si psát krátký poznámky, zamyšlení a tak podobně (poznali jste je snadno; většina se jmenovala "Nový textový dokument" a číslo). Všechno smrtelně vážný. Znáte to. Původně jsem si představoval, jak je začnu formovat do blogu, ale pak jsem začal blog psát a místo hlubokých myšlenek vznikla střelená keigiho krystalka.