Nejsem nešika, opravdu ne, jen u mě dochází k jistým shodám okolností, nebo co. Tak třeba včera.

Před časem si jedna česká celebrita posteskla, že s ní není nakládáno jako s národním dědictvím. Nemám rád, když se kolem kohokoliv, či čehokoliv rozpoutává negativní hysterie. Vyrojí se spousta kritiků, co mají potřebu ukázat světu svoje opovržení a přitom hlavním důvodem je akorát imaginární pocit moci nad dotyčným, který jim tohle chování dává.

Jenže milá Helenko, je otázka, jestli se do národního dědictví dají osoby vkládat jako prachy na terminovaný účet, nebo se jím prostě stanou. Třeba jako jeden z dlouhé řady těch, kterým za svůj úspěch dlužíš.

P.S. Bylo mi blbý hodit sem pouhý odkaz na youtube s muzikou, co mi dneska dělá dobrou náladu - tak proto ten text :)

EDIT

O pár minut později ... ale co, ještě jsem hodím ty dvě další ...

... otevírám keigiho blog a nejsem si jistý, jestli v něm pokračovat, nebo ho raději zrušit (či ponechat osudu) a začít s čistým stolem.

Od posledních "opravdových" (ne předsmrtných) příspěvků uplynulo 2 a půl roku, přehoupla se mi třicítka (teď mě napadá, že příští rok se dostanu do Kristových let a zároveň má nastat konec světa; to smrdí, nezdá se vám?), tělo začalo s přeměnou mozkových buněk v tukové a začalo zarůstat srstí i v místech, kam si nevidím a kde je to navýsost nepříjemné. V administraci se citím nesvůj, protože na třetinu klikátek si nepamatuju a třetina nejspíš před lety ani neexistovala. U poloviny zpřátelených blogů vyskakuje červené "blog nenalezen".

Jenže na druhou stranu ... keigiho zápisník admin nesmazal a na důvodu nezáleží. Jestli na něj zapomněl, nebo mu přišlo "škoda to mazat" (ehm ehm); je to fuk. Dodávám si odvahy a pročítám si keigiho zápisky a místo trapného pocitu, o kterém jsem byl přesvědčený, že se objeví, si říkám - to není nijak zlý! Pročítám je a pomalu, pomaloučku se keigiho zápisky stávají zase mými. A je to fajn pocit.

Tak

proč

prostě

nepokračovat,

jako bych nikdy nepřestal?

;-)