Stephen King: TO

Před 22 lety vyšel román, který se stal jedním z pilířů moderního hororu. Na více jak 1000 stranách Stephen King vystavěl příběh o malém americkém městečku Derry, kam se už dvě staletí vrací každých 27 let zlo, TO, aby se "nakrmilo" dětmi a opět na 27 let usnulo. Proti němu stojí parta sedmi dětí, co sami sebe nazývají Smolaři.

Děj knihy se odehrává ve dvou časových rovinách. V letech 1958 a pak o 27 roků později. Obě časové linie se vzájemně prolínají a spolu - postupně - i gradují. I když se tu objevují krvavé scény (oční bulva, utržené údy) a nadpřirozené příšery (vlkodlak, obří pták), tvoří jen špičku na ledovci plíživé atmosféry děsu budované od začátku knihy až do konce. Zlo vychází častěji z chování lidí, z jejich omezených povah a střetů s odlišnostmi. Objevuje se v lidech i věcech každodenní potřeby. A má-li na sebe vzít konkrétní podobu, je to vzor dětské nevinnosti a světa her, klaun Pennywise. S velkýma botama, červeným nosem a oranžovými vlasy, klaun nabízející barevné balónky.

Naproti tomu, koktající Bill Denbrough, obézní Ben Hanscom, krásná, ale chudá Beverly Marshová, ukecaný Richie Tozier, sípající Eddie Kaspbrak, černošský chlapec Mike Hanlon a židovský Stan Uris, ani oni nejsou klasickými prototypy hrdinů. Jejich síla není v pažích, v tělesné obratnosti nebo geniálním myšlení. Je v přátelství, v pevném poutu, které přetrvává i do dospělosti.

King dokázal rozsah knihy využít k dokonalému vykreslení života na americkém maloměstě na sklonku padesátých let a k propracované psychologii hlavních postav, díky které máte pocit, jako by jste je znali celý život. Mají problémy s rodiči, s vrstevníky. S dospělými, kteří TO (zlo) nevidí, nebo si ho ve svém světě neměnných řádů a pravidel nedokáží přiznat. Spolehnout se mohou pouze jeden na druhého. A přes to všechno pro budoucnost Derry vsadit i své vlastní životy.

Stephen King nikdy nedostane Nobelovu cenu za literaturu. Když v roce 2003 přebíral medaili nadace National Book Foundation za mimořádný přínos americké literatuře, kritizovali tento fakt někteří literární odborníci i jiní spisovatelé. Podle jejich měřítek jsou jeho knihy brakem, který do hodnotné literatury nepatří. Podle čtenářů po celém světě patří Stephen King k nejlepším vypravěčům v literární historii. A vezmeme-li horor jako plnohodnotný žánr, jímž bezesporu JE, protože jeho vody brázdili i nejslavnější z romanopisců jako Charles Dickens, William Faulkner nebo Ray Bradbury, pak je Kingovo "TO" už dnes klasikou patřící do knihovny KAŽDÉHO ČTENÁŘE.

Autor: Stephen King

Český název: To

Anglický název: It

Kategorie: horor

Český překlad: Gabriel Gössel 1993, 2005

České vydání: Melantrich 1993; Beta - Dobrovský 2000; Beta - Dobrovský 2005; Beta - Dobrovský 2007

Další informace:

http://www.legie.info/kniha/2941-stephen-edwin-king-to
http://stephenking.kbx.cz/kniha.php?id=17&sort_knihy=1&kategorie_knihy=
http://en.wikipedia.org/wiki/It_(novel)

Ukázka z knihy; část první, kapitola první, podkapitola třetí

A teď tady utíkal za svojí lodičkou po levé straně Witcham Street. Běžel rychle, ale voda tekla ještě rychleji a lodička se mu vzdalovala. Uslyšel zvyšující se hukot a uviděl, že o padesát metrů dále pod kopcem stéká voda ze strouhy vodopádem do otevřené jímky. Na vtoku byl dlouhý půlkruhový zářez do zkruže a právě když se tam George díval, urvaná větev s temnou kůrou, lesknoucí se jako tulení kůže, zajela do ústí jímky. Chvíli se tam držela a pak vklouzla dovnitř. A právě tam mířila také lodička.
"Sakra a do háje," zvolal zklamaně.
Přidal na běhu a jednu chvíli se mu zdálo, že lodičku dostihne. Pak mu ale jedna noha uklouzla, upadl, uhodil se do kolena a vykřikl bolestí. Ze své nové polohy na úrovni chodníku sledoval, jak se jeho lodička dvakrát zatočila, zachycená na chvíli dalším vírem, a pak zmizela.
"Sakra a do háje," zvolal znovu a bušil pěstičkou do chodníku. To ale také bolelo a tak začal pofňukávat. Jak hloupě o lodičku přišel!
Vstal a přešel k jímce. Sedl si na bobek a nahlížel dovnitř. Voda vydávala duté zvuky, jak dopadala do temnoty. Byl to strašidelný zvuk. Připomínalo mu to –
"Ha!" Tento výkřik z něj bezděčně vypadl a on s leknutím uskočil.
Byly tam nějaké žluté oči: takové oči, vždy se mu zjevující, jež však nikdy dole ve sklepě doopravdy neviděl. Je to nějaké zvíře, pomyslel si zmateně, nic jiného to není, nějaké zvíře, snad kočka, která tam spadla –
Přesto byl připraven, že uteče – utekl by během jedné či dvou vteřin, až by se mu v hlavě sepnulo a vyrovnal by se s šokem, který pro něj ty dvě lesknoucí se žluté oči znamenaly. Cítil pod prsty drsný povrch vozovky a studenou vodu, obtékající jeho prsty. Už chtěl vstát a odvrátit se, když na něj z vnitřku jímky promluvil nějaký hlas – naprosto rozumný a poměrně příjemný hlas.
"Ahoj, Georgie," řekl ten hlas.
George zamrkal a podíval se znova. Stěží mohl uvěřit tomu, co viděl; bylo to jako z nějakého vymyšleného příběhu, nebo z nějakého filmu, kde víte, že zvířata mohou mluvit a tančit. Kdyby byl o deset let starší, nevěřil by tomu, co vidí, ale jemu nebylo šestnáct. Bylo mu šest.
V jímce byl klaun. Světlo tam zdaleka nebylo dobré, ale stačilo na to, aby si George Denbrough byl jist tím, co vidí. Byl to nějaký klaun jako v cirkusu nebo v televizi. Vypadal vlastně jako někdo mezi Bozem a Clarabell, který (nebo která – George si nikdy nebyl jist pohlavím) vždy bavil děti svojí trumpetou v dopoledním sobotním programu "Jak to jde" – Buffalo Bob byl asi jediný, který rozuměl Clarabell, a to vždy George zlobilo. Obličej klauna v jímce byl bílý, na obou stranách své holé hlavy měl legrační chomáče zrzavých vlasů a přes ústa namalovaný široký klaunský úsměv. Kdyby George žil ještě o rok později, jisté by myslel spíš na Ronalda McDonalda, než na Boza či Clarabell.
Klaun držel v jedné ruce svazek balónků, různobarevných, jako krásnou kytici. Ve druhé ruce držel Georgovu lodičku.
"Chceš svoji lodičku, Georgie?" Klaun se usmíval.
George se také usmíval. Jinak to nešlo – byl to úsměv, – na který se prostě muselo odpovědět. "Jasně že jo," řekl.
Klaun se zasmál. "Jasně že jo. To je dobrý! To je moc dobrý! A co balónek?"
"No... jasně!" Natáhl ruku... a pak ji nerozhodně nechal klesnout. "Nesmím nic brát od cizích lidí. Tatínek mi to řekl."
"To je od něj velmi rozumné," řekl klaun v jímce s úsměvem. Jak jsem si jen mohl myslet, přemítal George, že má žluté oči? Byly světle modré, stejné, jako má maminka a Bill. "Opravdu to od něj je rozumné. Proto se představím. Georgie, já jsem pan Bob Gray, také známý jako tančící klaun Pennywise. Pennywisi, seznam se s Georgem Denbroughem. Georgi, seznam se s Pennywisem. Tak a teď už se známe. Už pro tebe nejsem nikdo cizí a ty nejsi cizí pro mne. Jasňačka?"
George se zasmál. "Asi jo." Natáhl opět ruku... a zase ji stáhl. "Jak jste se tam dostal?"
"Bouře mě odnesla," řekl Pennywise, tančící klaun. "Odnesla celý cirkus. Cítíš cirkus, Georgie?
George se nahnul dopředu. Náhle ucítil burské oříšky! Horké pražené burské oříšky! A majonézu! Tu bílou věc, která se dává na brambůrky! Ucítil vůni cukroví, topinek a slabý, ale charakteristický zápach výkalů divokých zvířat. Cítil i koblihy a známou vůni pilin – a přesto...
A přesto pod tím vším byl onen pach záplavy a rozkládajícího se listí a temných stínů jímky. Tento pach byl vlhký a hnilobný. Pach sklepa.
Ale ty ostatní pachy byly silnější.
"No jasně, že ho cítím," řekl.
"Chceš svoji lodičku, Georgie?" zeptal se Pennywise. "Ptám se znovu jen proto, že se mi zdá, že o ni moc nestojíš." S úsměvem ji zvedl do výše. Měl na sobě pytlovité sametové šaty s obrovskými oranžovými knoflíky. Blýskavá kravata, ocelově modrá, visela přes kabátec a na rukách měl velké bílé rukavice, takové, jako vždy nosí Myšák Mickey a Kačer Donald.
"Ano, jasně," řekl George, nahlížeje do jímky.
"A jeden balónek? Mám červený a zelený a žlutý a modrý..."
"A vznášejí se?"
"Jestli se vznášejí?" Klaunův úsměv se rozšířil. "Ale ano, to ano. Vznášejí se! A tady je cukroví..."
George natáhl ruku.
Klaun ho za paži chytil.
A George viděl, jak se klaunova tvář mění.
To, co potom uviděl, bylo tak strašné, že jeho nejhorší představování si něčeho ve sklepě vedle toho vypadalo jako krásné sny; co uviděl, ho v mžiku připravilo o rozum.
"Vznášejí se," zabručela zastřeným hlasem ta věc v jímce. Držela paži George mocným a horkým sevřením, táhla George do té strašné temnoty, kam se valila řvoucí voda, unášející do moře svůj náklad různých úlomků a věcí. George odtahoval krk od té konečné temnoty a počal do deště křičet, křičet jako smyslů zbavený do světlého podzimního nebe, klenoucího se onoho podzimního dne roku 1957 nad městem Derry. Jeho výkřiky byly ostré a pronikavé a po celé Witcham Street lidé přistupovali k oknům, nebo vycházeli na verandy.
"Vznášejí se," vrčela ta věc, "vznášejí, Georgie, a až tu budeš dole se mnou, budeš se vznášet taky –"
Rameno George narazilo na beton obrubníku a Dave Gardener, který toho dne nešel pro záplavu do zaměstnání, uviděl už jen malého chlapce ve žlutém pršiplášti, malého chlapce, zmítajícího se ve strouze, špinavá voda mu tekla přes obličej, takže jeho křik zněl bublavě.
"Tady dole se všechno vznáší," zašeptal ten zdušený, chraplavý hlas, a náhle se ozval zvuk trhání, poslední hrůzný výkřik a pak už George Denbrough nic nevěděl.
Dave Gardener byl první, který tam přiběhl, a přesto, že byl na místě tři čtvrtě minuty po prvním výkřiku, byl George Denbrough už mrtev. Gardener ho uchopil za pláštěnku, vynesl ho do ulice... a sám začal křičet, když obrátil tělo George. Levá strana pláštěnky teď byla jasně červená. Z potrhaného otvoru v místech, kde byla levá ruka, vytékala krev. Kloub kosti, úděsně bílý, vyčníval z roztrhané látky.
Chlapcovy oči zíraly do nebe a když se Dave obracel k dalším lidem, jak v hloučcích přibíhali ulicí, začaly se už plnit deštěm.