O politice tu nepíšu, pokud pominu Keigiho Krystalku, kde si z ní dělám legraci. Svým způsobem o ní nebudu psát ani dneska, ale když už nám za prezidenta zvolili opět Václava Klause (a můj vztah k němu je nejlíp vidět právě v KK ;), vzpomněl jsem si na jeden text týkající se jeho poslední knihy "Modrá, nikoli zelená planeta".
Doc. RNDr. Pavel /... - máte recht, ty tituly tu píšu schválně :) - sepsal 50 stránkový rozbor právě této Klausovy knihy a nazval ho "Živá planeta". A veřte, že to není jen suchý antiklausovský monolog, ale inteligentně a věcně popisuje chyby, kterých se pan profesor Klaus v knize dopouští (opravdu, vážně! taky jsem nechtěl věřit, že je to možné!!! ;).
Letní panorama Prahy ;)
Ale vážně. Netvrdím, že je "Živá planeta" jediným pravým pohledem na skutečnost (není), určitě ale poskytuje výbornou zpětnou vazbu pro ty, co Klausovu knihu četli (i pro ty ostatní). Pavel Nováček občas chytá Václava Klause za slovo, možná vytrhává věty z kontextu, jenže to dělal i Václav Klaus ve své knize.
Pokud vás téma změn klimatu zajímá a stejně jako já máte averzi vůči radikálům na jedné či druhé straně, není myslím lepší volby, než se snažit seznámit s názory z různých táborů, koukat kolem sebe a přemýšlet. "Živá planeta" Pavla Nováčka poskytuje k zamyšlení spoustu materiálu.
3 ukázky z textu:
Motto:
Pokud někdo zastává názor, že na prokazatelně omezené planetě lze provozovat neomezený ekonomický růst, je to dozajista šílenec, nebo ekonom.
Kenneth Boulding Dr. Pavel Nováček si dal práci s důkladným rozborem knihy Václava Klause
Úvod
Václav Klaus napsal za posledních patnáct let řadu knížek, které neumím ani nechci hodnotit. V letošním roce však napsal publikaci "Modrá, nikoli zelená planeta", která se zabývá problematikou klimatických změn a ústředním tématem této knihy je otázka "Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?" Dopouští se zde mnoha chyb, omylů a také dezinterpretací.
Václav Klaus je prezidentem České republiky, a proto jeho knížka může mít na obyvatele značný vliv. Úřad prezidenta se v naší zemi těší veliké vážnosti, bez ohledu na osobu, která tento post právě zaujímá. Téma klimatických změn je navíc komplikované a složité, odborníci musí pracovat s velkou mírou nejistoty. Proto může být jednostranně napsaná kniha, jejímž autorem je prezident republiky, zavádějící, matoucí, a tím i nebezpečná. Ignorováním a bagatelizováním rozsahu a hloubky problému podrývá naši ochotu a vůli jednat. Z těchto důvodů jsem se rozhodl napsat na výše zmíněnou publikaci reakci.
&&&
Kapitola 4: Diskontování a časové preference
Na str. 74 dává Klaus jednoduchý příklad diskontování: "Půjčí-li si někdo 1000 Kč, a je-li úrok 6%, už na konci prvního období má člověk z původní půjčky jenom 940 Kč." A pokračuje citátem D. Třísky: "Pro salónního intelektuála (nemyslím, že by environmentalisté byli typičtí salónní intelektuálové, ale nevadí – pozn. P.N.) jsou tyto úvahy příliš "monetární". ... Kdyby náhodou svůj odpor překonali, pak by stačilo, aby dosadili za stokorunu své vážné ekologické téma, a aby roční časový horizont nahradili několika desítkami mezi-generačních let. Možná by si pak o něco lépe uvědomili, že my dnes můžeme některé věci hodnotit jinak než my za třicet let, už ani nemluvě o tom, že faktickými hodnotiteli již nemusíme být my, ale ti, kdo přijdou po nás."
To je hezký příklad a dá se říci i trochu jinak. Když si půjčím 1000 Kč na 6 % úrok, je jasné, že budu muset 1000 Kč jednou vrátit a k tomu navíc ještě 60 Kč za první rok (resp. 6 % z celkové částky za každý rok). Pokud bych si vzal třeba 2 milióny Kč jako hypotéku na dům, musím počítat s tím, že celkem bance splatím ne dva, ale řekněme tři milióny. Pokud deset nebo dvacet let nebudu splácet, úroky mi narostou do netušených výšek. A přesně toto mi při osobním setkání dával za příklad Matthis Wackernagel při debatě o ekologické stopě: "Že jsme překročili ekologickou kapacitu území, ještě nemusí být tragické. Je to jako půjčka na dům, ve kterém chceme bydlet a vybavit si jej. Jen si musíme být vědomi, že dříve nebo později budeme tuto půjčku splácet. A čím později, tím to bude pro nás nebo pro naše děti dražší a bolestivější."
S diskontováním je ještě jedna potíž – kdo a jak stanoví její míru. Klaus zmiňuje W. Nordhause (str. 77), který po pečlivém studiu Sternovy zprávy (o klimatických změnách – pozn. P.N.) dochází k závěru, že důvodem odlišných výsledků jsou Sternovy "extrémní předpoklady o diskontování. ... Sternova práce v podstatě považuje společenskou diskontní míru za blízkou nule. To enormně zvětšuje důsledky dnešních rozhodnutí na velmi vzdálenou budoucnost".
Vida, ono je to tak trochu hádání z křišťálové koule. Pokud se nám výsledky něčí zprávy nehodí, označíme prostě předpoklady o diskontování za "extrémní". Jenže kdo stanoví správnou diskontní míru?
&&&
Kapitola 7: Co dělat?
Klaus začíná slovy: "První a vlastně jedinou rozumnou odpovědí na otázku, která je v názvu této závěrečné kapitoly, je: nic, respektive nic zvláštního."
Klaus navrhuje bagatelizaci a ignorování problému, což je nakonec patrno z celé jeho knížky. Absence aktivity ovšem neznamená, že nepříznivé trendy zmizí.
Pro ty, kteří Klausův postoj nesdílejí, ale domnívají se, že sami nic nezmohou, může být inspirativní výrok E. Burkeho: "Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, je bezvýznamné."
Str. 133 a 134: Na závěr kapitoly i celé knížky V. Klaus cituje sám sebe (knihu "Nemám rád katastrofické scénáře"): "V naší poněkud nepřehledné době chci šířit optimismus, sebedůvěru, víru ve vlastní síly jednotlivce i v naší "kolektivní" schopnost nalézt východisko, nalézt pozitivní řešení."
Vůli k hledání pozitivních alternativ mohou podlomit katastrofické scénáře (pokud se alespoň nepokusí nějaké východisko nalézt) stejně jako laciný optimismus, zbytnělá sebedůvěra a pýcha rozumu.
Americký futurolog Alvin Toffler napsal, že naše civilizace postavila své chápání pokroku na třech idejích, které nás dovedly ke krizi:
vykořisťování přírody a vláda nad ní jsou správné;
lidé jsou vrcholným výtvorem evoluce, princip přirozeného výběru (Darwin) se přenáší i do společenského chápání ("nejbohatší a nejmocnější jsou i nejschopnější a nejzasloužilejší");
dějiny nezvratně směřují k lepšímu životu lidstva.
"Modrá, nikoli zelená planeta" je ukázkou takového myšlení.