V polospánku

Je po půlnoci. Možná už k ránu, šel jsem spát hodně pozdě. Ležím v obýváku, nechce se mi stěhovat do postele, když jsem doma sám. Usínám. Vnímám už jen vzdálené ruchy, tělo mozek z větší části odpojil. Najednou se mi do nohou cosi opře. Káča, kdo jiný.
Ale proč je ten tlak tak konkrétní?
Neměl bych, ale cítím. Dlaň ruky, která se o mě opírá a vnímám velký stín nade mnou, co se přesouvá doleva. Chtěl bych otevřít oči a podívat se, ale nemůžu. Jako bych měl v očích lepidlo. Snažím se odtrhnout víčka, jenže je to marné. Hlavu mám nevýslovně těžkou. Je zapasovaná do polštáře jako bowlingová koule.
Teď zase! Co je to?
Pokouším se poručit mozku, aby mě napojil zpátky k tělu. Potřebuju ho ovládat, potřebuju mu poručit. Uplyne pět vteřín, deset. Nejde to, nejde. Jsem jako slepý. Kolem mě jen hustá mlha, ve které se nedokážu orientovat. Tak slyšíš, prober se!
Panikařím.
Dalších pět vteřin, nebo je to víc? Míň?
Najednou mozek naskočí. Probouzí se ze spánkového režimu, ne úplně, ale stačí to. Přestože oči schované pod víčky mi nepomohou, vnitřní zrak ohmatává okolí a postupně se kolem mě skládá mozaika obývacího pokoje. Od nejvzdálenějšího rohu k nejbližšímu prostoru.
Už cítím Kačku. Jako obvykle si vyhrabala důlek mezi mými kotníky, opravdu leží stočená do klubíčka a z hluboka oddychuje. Dodává mi to klidu, jen ždibec, ale stačí.
Bohužel, netrvá dlouho.
Něco tu je! Věděl jsem to, věděl.
Nalevo ode mne leží stín. Hýbe se. Pomalu, ale hýbe. Patéř mi sevřou mrazivé ruce a drtí vší silou. Roste, natahuje se jako by byl z gumy. Jednu ruku nadzvedává a přisune ji k mé. Zastaví se pár milimetrů od ní. Cítím jak se naše aury setkají a nová vlna tísně se mi prožene tělem. Chci se probudit. Vím, že to je jen sen, takže se stačí probudit.
Jenomže jak?
Snažím se zmobilizovat všechny svaly v těle. Nohy mám bezvládné, ale prsty u rukou zatínám do prostěradla pod sebou. Musím otevřít oči. Bez nich to nepůjde. Musím, i kdybych měl přijít o víčka. Stín se nadzvedává. Nabývá na tvaru, zdá se jako by levitoval nad pohovkou a pomalu se přesouvá k mému obličeji.
Křičel bych! Nemůžu.
Pokouším se ovládnout krční svaly. Když se mi to podaří, rozhýbávám hlavu do křečovitých pohybů. Sem a tam, sem a tam. Jako kyvadlo u starých pendlovek. I když moje ústa mlčí, řvu z plných plic. Stín je nade mnou a otáčí hlavu. Je pár centimetrů od mého obličeje. Vím, že bych neměl, ale zvědavost mi nedovolí a já se snažím v té hmotě najít nějaké povědomé rysy. Myslím, že je to on, ale to je to jediné. Přes tváře mě uhodí chlad. Vzdávám se, čekám co příjde.
Pak moje Kačí ze spaní vyštěkne a já ze budím.
Vedle mě je jen prázdno, až o kousek dál jsou opřené dva polštáře. Dávám si je pod hlavu, když si před spaním pouštím něco z DVD. Tělo mám zpocené a je mi zima. Kačenka se chvěje čím dál víc, poštěkává, kňučí. Hladím ji jemně po hřbetu a za moment je klid.
Znova ležím a snažím se usnout.
Nemám strach. Byl to jen sen.
Byl to jen sen?