Půlnoční rozjímání

Já věděl, že to nemám dělat. Nudil jsem se a zrodil se "Úkolníček". Měl to být takový online diář - to není špatný nápad, ne? Říkal jsem si - zapíšeš si tam plány na celý týden a pak si už nemusíš lámat hlavu, co žes to chtěl kolem blogu a internetu udělat, vezmeš to od prvního po poslední. Jó, hezký plán. Jen jsem nějak zapomněl na keigiho pravidlo č.1. Ne počkat, to je nepůjčovat si segřinu podprs ... ééé, zpět. Tak je to dvojka? Hmm, to je fuk. Pravidlo zní, nikdy si nic neplánuj, protože každý plán ti vzápětí vybuchne do obličeje, nebo toho co mám místo něj. A taky jo. Vydrželo to třikrát a jsem ve skluzu. Pondělí ještě šlo. Úterý taky. Od středy jsem byl v pytli. Od teď neplánuju. Od teď jenom konám.

Dneska cestou domů jsem si všiml toho kvanta mamin a prcků všude kolem. Maminy švitořily mezi sebou, děti se mlátily po hlavičkách kyblíčkama, patlaly po sobě marmeládu z koblih, proháněly holuby a vrabčáky. Všichni vypadaly tak spokojeně. Já osobně jsem na prášky - teda, to je obrazně řečeno; prášky na hlavu beru denně roky.

Třeba Káča. Jeden by řekl, že sedm let stará čuba už se trochu zklidní. Zlatý voči, pane hrábě! V posledních dnech do ní vjela nová míza a svému běžnému šílení zapnula turbo. Jen se hnu, mám ji za zadkem. Čumák skloní dolu, kokří oči nahoru a žebrá. Dobrůtky (po bytě jich je poschovávaných na tuny), procházky (co na tom, že jsme z poslední přišli před pěti minutama a domů chtěla sama, aby zjistila, jestli tu náhodou někdo nebyl), drbání (drby drby drby, táák a to stačí Kači, teď běž, hodná ... jedna minuta dvě minuty ... ne Kačí, teď jsem tě hladil, nech mě dojíst ... jedna minuta, minuta a půl ... ne Kačí už mě ser...) ... Co je? Vždyť já jsem přece tak milá! Grrrr. Ovšem jedné věci tenhle týden neujde. Ostříhám ji, i kdybych ji musel přikurtovat ke koberci!

A Bílá s Modrým ji v tom zdatně sekundují. Když jsem doma, pořád se miliskujou a pokud je vyruším, seřvou mě jak malýho Jardu. Když doma nejsem, vymýšlejí kraviny jako "Jak nejlépe roztrhat záclonu", nebo "Jak nasr-kadit na neobvyklá místa typu strop, či zapomenutý hrníček s čajem". Dneska se jim povedlo vymyslet novou hru, je to zřejmě něco na způsob objevů Indiany Jonese, kdy se rozhodli odklovat zeď kolem jedné ze dvou skob, které drží jejich klec metr a půl nad zemí. Co kdyby tam byl poklad! Napadlo mě, že tuhle kratochvíli jim kazit nebudu. Jen bych si přál být v inkriminovaný moment doma a vidět ten cirkus.

Taky s galerií mám problém. V předvýběru skončilo na sedmdesát digitálních fotografií. Ve výběru jsou dvě. Ty ostatní jsou ... prostě ... jsou to hezké fotky, ale nic zvláštního. Nejsem schopný si zdůvodit, proč by zrovna ta a ta fotky měla být někde vystavená na netu. Nepojí se k nim žádné zvláštní vzpomínky, nejsou na nich zajímavé momentky. Momentky bych našel v klasických fotografiích. Jenže těch není sedmdesát, ale minimálně sedmset. Jen je prohlédnout člověka dokonale otupí, natož v nich hledat PÁR vyjímečných. Že bych je vybral losem?

Dneska jsem si byl nakoupit v Kauflandu. To chodím každý týden dvakrát. Jednou s tátou, když přijede na víkend, podruhé v pondělí, nebo úterý, dokoupit zásoby základních potřeb, protože za a) je to nejbližší obchod v dosahu, b) je to levnější než v jiném obchodě v dosahu, a za c) neřídím, čili pohled zpět na bod a. Ostatní drobné nákupy pak provádím v klidnějších (ne tolik zalidněných) lokalitách v průběhu celého týdne. Když tu před lety začal otevírat jeden super/hypermarket za druhým, těšil jsem se, jak v tom "mém" ubyde nápor obyvatel, kteří mají tendenci naplnit košíky po okraj, díky čemuž se za a) cítím blbě, protože moje nákupy stěží pokryjí dno, za b) nebude se mi po celém obchodě motat pod nohy tolik lidí. Hmmm, představa pěkná, ale realita jinde. Lidí je tam čím dál víc. A kdyby jen to. Ale to je na delší vyprávění. Teď dopiju svůj noční téé, pustím nějakou mjůzik a jdu chrnět.