To jen kdyby měl někdo cestu kolem ... :)

Malá úvodní poznámka - jak už jsem psal, vytvořil jsem si novou rubriku a chci si povídat o vážnějších věcech. Ale hned s prvním tématem mám problém. Vymyslel jsem si ho už před pár lety, jenže - bohužel - od té doby s ním někteří z mých přátel (modří tentokrát vědí) získali mnohem větší zkušenosti, než které jsem kdy získal - nebo kdy získat chtěl - já. Pak mě napadlo, že možná než zamyšlení samo o sobě bude zajímavější diskuse pod ním. Tak uvidíme.

≈ ≈ ≈

Když jsme se na konci osmé třídy rozprchli na různá učiliště a střední školy, změnily se naše každodenní styky - vždyť jsme byli nejen spolužáci, ale hlavně kamarádi ze stejného domu, ulice, čtvrti - v občasná setkání v ranních, či odpoledních průvodech městem, případně v krátká setkání před vchody domů, nebo odpadkovými kontejnery. A o další 3, 4 roky později se občasná setkání změnila v náhodná.

Až kolem našich 25 jsme se začali opět potkávat častěji. A zpravidla už u toho bývaly kočárky, děti, partneři a plno otázek. Zrodily se nepravidelně pravidelné třídní srazy a člověk se dovídal kdo, kde a s kým, a taky kdy a proč, a jak to klape a ... znáte to sami. Vznikaly partnerské a manželské svazky, zakládaly rodiny, na svět přicházeli potomci a vypadalo to jako idyla.

Jenže pak se přiblížila 30 a idyla se rozpadávala. A s ní i partnerské vztahy a manželství.

Nejsem nešika, opravdu ne, jen u mě dochází k jistým shodám okolností, nebo co. Tak třeba včera.

Když mi bylo asi pětadvacet, začal jsem si psát krátký poznámky, zamyšlení a tak podobně (poznali jste je snadno; většina se jmenovala "Nový textový dokument" a číslo). Všechno smrtelně vážný. Znáte to. Původně jsem si představoval, jak je začnu formovat do blogu, ale pak jsem začal blog psát a místo hlubokých myšlenek vznikla střelená keigiho krystalka.

Před časem si jedna česká celebrita posteskla, že s ní není nakládáno jako s národním dědictvím. Nemám rád, když se kolem kohokoliv, či čehokoliv rozpoutává negativní hysterie. Vyrojí se spousta kritiků, co mají potřebu ukázat světu svoje opovržení a přitom hlavním důvodem je akorát imaginární pocit moci nad dotyčným, který jim tohle chování dává.

Jenže milá Helenko, je otázka, jestli se do národního dědictví dají osoby vkládat jako prachy na terminovaný účet, nebo se jím prostě stanou. Třeba jako jeden z dlouhé řady těch, kterým za svůj úspěch dlužíš.

P.S. Bylo mi blbý hodit sem pouhý odkaz na youtube s muzikou, co mi dneska dělá dobrou náladu - tak proto ten text :)

EDIT

O pár minut později ... ale co, ještě jsem hodím ty dvě další ...

... otevírám keigiho blog a nejsem si jistý, jestli v něm pokračovat, nebo ho raději zrušit (či ponechat osudu) a začít s čistým stolem.

Od posledních "opravdových" (ne předsmrtných) příspěvků uplynulo 2 a půl roku, přehoupla se mi třicítka (teď mě napadá, že příští rok se dostanu do Kristových let a zároveň má nastat konec světa; to smrdí, nezdá se vám?), tělo začalo s přeměnou mozkových buněk v tukové a začalo zarůstat srstí i v místech, kam si nevidím a kde je to navýsost nepříjemné. V administraci se citím nesvůj, protože na třetinu klikátek si nepamatuju a třetina nejspíš před lety ani neexistovala. U poloviny zpřátelených blogů vyskakuje červené "blog nenalezen".

Jenže na druhou stranu ... keigiho zápisník admin nesmazal a na důvodu nezáleží. Jestli na něj zapomněl, nebo mu přišlo "škoda to mazat" (ehm ehm); je to fuk. Dodávám si odvahy a pročítám si keigiho zápisky a místo trapného pocitu, o kterém jsem byl přesvědčený, že se objeví, si říkám - to není nijak zlý! Pročítám je a pomalu, pomaloučku se keigiho zápisky stávají zase mými. A je to fajn pocit.

Tak

proč

prostě

nepokračovat,

jako bych nikdy nepřestal?

;-)